Následující text vznikl na základě dojmů a myšlenek, které mi přišly na mysl při čtení výše zmíněné knihy. Kniha je velmi působivá, doporučuji ji k přečtení. Někomu by se mohlo zdát, že dále směšuji nesouvisející věci. Společný rys odsunu Němců v poválečném období a nelegální imigrace v současnosti ale spočívá v tom, že se týkají složení obyvatelstva na území českého státu a zásadního konfliktu mezi Čechy a Němci, případně muslimskými imigranty, jenž byl či by mohl být zdrojem masového násilí. Problém sudetských Němců byl po válce vyřešen. Definitivnost řešení ovšem bývá zpochybňována. Invaze muslimských imigrantů nám v dnešních dnech hrozí, ač se na první pohled zdá, že se situace zklidnila. Problémy se sudetskými Němci by pro nás ovšem měly být varováním, abychom si svolením k imigraci nezničili pokojný stav, jenž v naší zemi panuje.

O čem kniha ve vztahu k Benešovi hovoří?

O enormním úsilí, které Beneš věnoval od roku 1938 obnovení Československa v podobě jednotného národního státu bez německé menšiny.
Základní myšlenkou, jež vedla Benešovy kroky, bylo zajistit Čechům život ve vlastním státě, v němž nedoutná nesmiřitelný konflikt, jenž by byl zdrojem nekonečných násilných bojů.
Beneš nesmiřitelný konflikt spatřoval v soužití Čechů a Němců ve společném státě.
Uvědomoval si, že existence početné menšiny, která prokázala neloajálnost ke státotvorné myšlence Československa a pociťovala sounáležitost s říší německého národa, představovala trvalý zdroj pnutí ve společnosti, jež dříve či později povede k další válce, a to tím spíše, že se jednalo o menšinu s mocným sousedním státem za zády.

Beneš uvažoval, že: „(Přesun Němců, pozn.autora) bude lepší a lidštější řešení nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva.“ 
Roosevelt se na problém díval následovně:  „..to, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí býti odstraněno definitivně a jednou provždy“

Připomeňme, že německé obyvatelstvo na českém území se nesmířilo se vznikem Československa ani v roce 1918 a hned po vzniku republiky došlo k vyhlášení německých oblastí Deutchböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren, jež měly být odtrženy od Československa a připojeny k Rakousku v říjnu 1918. Odpor Němců musela potlačit armáda nového státu.

V roce 1939 v německé emigraci v Anglii 50% Němců bylo pro Velkoněmecko, 50% pro obnovení Československa v předmnichovských hranicích.  Podobný postoj zastávala protihitlerovská menšina sudetských Němců v zásadě během celé války.  Sudetští Němci v Anglii vstupovali do anglické armády, nikoliv do československé, kam by jako českoslovenští občané vstupovat měli.
V projevu v Brně 12.5. 1945 Beneš připomněl, že Henleinova a Frankova strana měla ve svých  řadách minimálně 80-90% československých Němců a poukazoval, co všechno měl režim z období protektorátu budovaný za aktivní účasti sudetských Němců na svědomí: „Vzpomínáte na ty sprosté a bídné hrozby proti našemu lidu těch různých Henleinů a Franků během celých sedmi let, to jejich nelidské, barbarské a pohanské řádění, ty Petschkovy domy, gestapácké kriminály a mučírny, ty koncentrační tábory, Lidice, Ležáky a všechny ta masová řádění a vraždění, jakých dosud naše historie nikdy nepoznala. A to denní ničení naší kultury, našich škol, našeho národního života, to denní urážení našeho lidství, kopání do nás a plivání po našem národě tím osvíceným Herrenvolkem?“