Stín xenofobie, šíření strachu a vzrůstajícího násilí ke všemu, co se i jen drobně odchyluje od tzv. většinového uvažování, stále více dopadají na českou kotlinu. Veřejný prostor a zvláště pak sociální sítě jsou prakticky dnes a denně svědky zneklidňujících slovních projevů netolerance, zášti a předsudků, které tu méně, tu více nacházejí i svůj reálný odraz v extrémním chování jednotlivců a skupin.

Lze nadále zůstávat netečný v situacích, kdy kulturně jinaké odění plavkyně vyvolá málem až nenávistnou hysterii? Kdy politik veřejně nabádá k účelové policejní šikaně turistů s rozdílnou barvou pleti? Kdy se žena se zahaleným obličejem stane obětí fyzické inzultace jen pro své přesvědčení? Kdy mnozí uživatelé sociálních sítí houfně sdílejí video, v němž otec školí svého potomka, jak se násilně vypořádat s Romy či muslimy? Lze zůstat netečný v situacích, kdy odpor k jinakosti skrýváme za odpor k nepřizpůsobivosti? Jinakost není nepřizpůsobivost.

Šíření nepřátelství člověka k člověku, zejména k odlišně se projevujícím menšinám se postupně stává i jedním z významných témat politického souboje o hlasy voličů. Považujeme za alarmující, pokud se proti tomuto víru předvolebních kampaní neozývá varovný hlas z tradičních demokratických stran ani z úst vysokých ústavních činitelů, prezidenta republiky nevyjímaje. Ba co víc, jejich okázalé mlčení či dokonce tichý souhlas - snad v obavě ze ztráty voličské přízně - rostoucí projevy extrémismu jen legitimizují, podporují a pozvolna je činí normou. Extrémní přestává být extrémním. A to může být pro naši společnost a její další směřování zhoubné. Sama historie nám je ostatně příkladem i poučením, že podobný hon na odlišnost může nakonec vést až ke zmechanizované velkovýrobě mrtvých.