Nejvýznamnější křižovatkou vývoje evropské civilizace je bezpochyby reformace - tedy změna poměrů v křesťanství a v Církvi v 16. století ve snaze o údajný návrat ke křesťanství nezatíženému tradicí. Mezi nejvýznamnější postavy počátků reformace patřil Martin Luther, Ulrich Zwingli a Jan Kalvín. K jejich předchůdcům patřil i náš Jan Hus.
Nejčastěji zmiňovanou historickou příčinou reformace byla tehdejší často velmi pochybná církevní praxe spolu s neutěšenou (v dnešní řeči bychom řekli) ekonomickou situací na kontinentně vlivem řady válek a konfliktů, ale také například dlouhodobě nepříznivých klimatických podmínek. V takových chvílích, jak známo, temné síly v lidské společnosti triumfují.
Rozporné učení
Základním stavebním kamenem (lze-li o stavebním kameni vůbec mluvit) protestantismu je princip sola scriptura. Doslovně znamená „pouze písmo“, ve významu „Pouze Písmo (Bible) je plnohodnotným zjevením Boží pravdy“. Vyjadřuje víru protestantů, že všechna pravda o Bohu vychází pouze z Bible. Tím se zásadně vymezuje proti katolickému učení, podle něhož je zdrojem poznání Božích záměrů vedle Bible také tisíciletá církevní tradice.
Jak pro katolíka, tak pro protestanta je samozřejmě Bible normou. Její interpretací je pro katolíka církevní tradice, zatímco pro protestanta je to on sám a jeho soukromý úsudek (údajně vedený Duchem svatým). To je také příčinou, proč se protestantismus dělí na mnoho vzájemně v mnohých věcech nesouhlasících proudů - protože lidský úsudek se člověk od člověka pochopitelně liší.
Písmo samo, jak dokazuje tragická historie protestantismu, se stává privátní hračkou samozvaných vykladačů, jejichž přáním je interpretovat slovo Boží z jejich vlastního pohledu či politických zájmů. Historie protestantismu pod principem sola scriptura je proto stala nekončícím kaleidoskopem dalších oddělování a štěpení. Dokresluje to historie protestantských sněmů a diskusí, kdy ve snaze shodnout se nad významem jediné věty v Písmu došlo k několika stovkám možných interpretací, načež se učenci rozjeli domů s nepořízenou.
Vždy jen chaos
Sola scriptura nemůže křesťanům poskytnout žádnou věroučnou jistotu, protože je sama vystavena na pohyblivých píscích proměnlivého lidského mínění - tedy toho, co si každý jednotlivý pastor myslí, že by Písmo mohlo znamenat. Tento princip nikdy v historii nezafungoval v tom smyslu, že by přinášel pocit jistoty a naukové jednoty mezi křes'tany.
Dokonce už i Martin Luther viděl nevyhnutelnost fragmentace a nejednoty zabudované do srdce principu sola scriptura. V dopise Ulrichu Zwinglimu si hořce stěžuje na věroučnou anarchii rozmáhající se mezi protestanty: ”Pokud svět vytrvá, bude pro zachování jednoty víry nezbytné, vzhledem k různícím se existujícím výkladům Písma, přijmout praktiku koncilů a dekretů, uchýlit se k nim pro nápravu.“
Zničující význam reformace pro křesťanský svět je nezměrný. Dnes již víme, že v takzvané reformaci a na ní postaveném systému myšlení tkví kořen celé řady budoucích ideologií, postupně se rozvíjejících v novověku, přinášejících války, utrpení, tyranie a genocidy - až po kulturní a společenský rozvrat hrozící zánikem celé evropské civilizace, jehož jsme svědky dnes.
Jsou-li vznášeny požadavky na biblický důkaz například očistce či přítomnosti Boha ve svátostech, je na místě se zeptat: ”A kde Bible učí princip sola scriptura?“ Existuje každopádně celá řada argumentací pro i proti tomuto principu. Toto je jedna ze srozumitelných a jasně strukturovaných:
Pouze Písmo svaté? Pětadvacet otázek k „sola scriptura“
1. Napsal Pán Ježíš byť jen část Nového zákona, případně jej nařídil sepsat svým apoštolům?
Náš Pán nenapsal ani jednu řádku Nového zákona; nemáme rovněž zaznamenáno, že by apoštolům přikázal cokoli sepsat – přikázal jim pouze učit a obracet lidi. Ten, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi [Mt 28, 18], přislíbil svým apoštolům, že jim Otec v jeho jménu sešle Ducha Svatého [Jan 14, 26] a on sám s nimi bude po všechny dni až do konce světa [Mt 28, 20].
Komentář: Kdyby byla četba Písma sv. nutná pro spásu, Pán Ježíš by to zcela jistě řekl, a zajistil by k tomu svým vyznavačům nutné prostředky.
2. Kolik apoštolů nebo učedníků napsalo knihy, které nyní tvoří obsah Nového zákona?
Pouze několik apoštolů sepsalo část učení Pána Ježíše (což sami také uvádějí). Jsou to svatí: Petr, Pavel, Jakub, Jan, Juda, Matouš, jakož i Marek a Lukáš. Ostatní, pokud známo, nic nenapsali.
Komentář: Pokud by měl být soukromý výklad Písma sv. pravidlem víry, přikázaným samotným Bohem, pak by to znamenalo, že apoštolové nedostáli svým povinnostem, neboť část z nich se věnovala toliko ústnímu hlásání dobré zvěsti.
3. Založil Kristus Církev učící nebo Církev, jež přikazuje číst Písmo sv.?
I v protestantských překladech Bible čteme, že Kristus založil Církev učící, která existovala ještě dříve, než byla napsána jakákoli z knih Nového zákona.
Řím 10, 17: „Tedy víra ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží.“
Mt 28, 19: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“
Mk 16, 15: „A řekl jim: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“
Mk 16 20: „A oni šedše, kázali všudy, a Pán jim pomáhal, a slov jejich potvrzoval činěním divů.“
Komentář: Tím padá teorie sola scriptura.
4. Obsahuje Nový zákon vše, co Pán Ježíš apoštolům přikázal, aby hlásali národům?
Kristus Pán přikázal svým apoštolům, aby učili všemu, co hlásal [Mt 28, 20]; jeho Církev musí nutně učit všemu [Jan 14, 26]; avšak i samotná protestantská Bible (rozuměj protestantský překlad - pozn. PP) uvádí, že v ní není obsaženo veškeré učení Ježíše Krista.
Jan 20, 30: „Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obličejem učedlníků svých, kteréž nejsou psány v knize této.“
Jan 21, 25: „Jestiť pak i jiných mnoho věcí, kteréž činil Ježíš, kteréž kdyby měly všecky, každá obzvláštně, psány býti, mám za to, že by ten svět nemohl přijíti těch knih, kteréž by napsány byly.“
Komentář: Jak mohli křesťané druhého století přijímat a vyznávat víru, pokud by k tomu byl nutný soukromý výklad Písma sv., které bylo tehdy nedostupné a navíc obsahuje pouze část Spasitelova učení?
5. Odvolává se přímo Nový zákon na „nepsaná slova“ Pána Ježíše?
Nový zákon učí, že neuvádí vše, co náš Pán vykonal a, v důsledku toho, vše, čemu učil.
Jan 20, 30: „Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obličejem učedlníků svých, kteréž nejsou psány v knize této.“
Jan 21, 25: „Jestiť pak i jiných mnoho věcí, kteréž činil Ježíš, kteréž kdyby měly všecky, každá obzvláštně, psány býti, mám za to, že by ten svět nemohl přijíti těch knih, kteréž by napsány byly.“
Komentář: Poněvadž je Písmo sv. v tomto ohledu neúplné, vyžaduje něco, co by jej doplnilo, tzn. ústní nebo písemné odkazy, které nazýváme tradicí.
6. Co se stalo s nesepsaným učením Pána Ježíše a apoštolů?
Církev pečlivě přechovávala toto učení (jež je „slovem z úst“) v dějinném odkazu zvaném tradice. Dokonce i protestantský překlad Bible učí, že mnoho Božích pravd bylo kázáno ústně.
2 Tes 2, 15: „A protož, bratří, stůjtež a držtež se učení vydaného, jemuž jste se naučili, buďto skrze řeč, buďto i skrze list náš.“
2 Tim 2, 2: „A což jsi slyšel ode mne před mnohými svědky, svěřujž to lidem věrným, kteříž by způsobní byli i jiné učiti.“
Komentář: Je tudíž nutno brát zřetel nejen na Písmo sv., ale i na jiné prameny podání, abychom dosáhli plnosti Kristovy pravdy. Vyznání založená „pouze na bibli“ jsou tedy nutně neúplná.
7. Kolik let uplynulo mezi sepsáním první a poslední knihy Nového zákona?
První kniha, evangelium sv. Matouše, byla sepsána nejdříve deset let po nanebevstoupení Pána Ježíše Krista. Evangelium sv. Jana a Apokalypsa spatřily světlo světa až na konci prvního století.
Komentář: Těžko si představit, jak by současný protestantský přístup, který hlásá zásadu soukromého výkladu Písma sv., vypadal v dobách, kdy nejenže nebyly knihy Nového zákona dostupné, ale většina z nich nebyla dokonce ještě ani napsána!
8. Kdy byl ustálen počet knih, které tvoří Nový zákon?
Stalo se tak roku 397 na sněmu v Kartágu; jinými slovy, nekatolíci převzali seznam knih své Bible od katolické církve.
Komentář: Až do roku 397 křesťané na různých místech znali často pouze některé z knih Nového zákona. Lze za takovýchto podmínek dostát zásadě sola scriptura? Nehledě na to, že protestanti neodvozují kánon novozákonních knih ze samotného Písma sv., nýbrž v dané věci vycházejí z rozhodnutí autority Církve, kterou však zároveň popírají, čímž ale vyvracejí sebe sama.
9. Co je příčinou prodlevy při ustálení kánonu Písma sv.?
Nejenže nebyly různé knihy Nového zákona před rokem 397 spojovány do větších celků, ale navíc se nacházely v péči různých skupin a místních církví. Kvůli pronásledování Církve nebylo možné prozkoumat pravost jednotlivých knih a uspořádat je do jednoho celku. Toto významné dílo započalo teprve po Konstantinově milánském ediktu v roce 313, jímž bylo křesťanství v římském císařství povoleno.
Komentář: Výše uvedené skutečnosti svědčí o tom, že přinejmenším do roku 397 nebylo možné držet se zásady sola scriptura.
10. Jakým dalším potížím museli čelit ti, kteří chtěli ustálit obsah Nového zákona?
Dříve než byly inspirované knihy za takové uznány, kolovalo mnoho jiných knih (apokryfy, pseudoapokryfy), které byly některými skupinami přijímány a považovány rovněž za inspirované Duchem Svatým. Katolická církev vyvinula veliké úsilí, aby probádala vznik těchto knih a posoudila jejich obsah.
Komentář: Podle teorie sola scriptura by křesťané prvních století museli přečíst všechny pochybné knihy, aby mohli na základě nějakého vnuknutí rozhodnout, které z nich jsou opravdu inspirované.
11. Kdo s konečnou platností rozhodl, které knihy jsou inspirované, a patří tudíž do Nového zákona?
Kartáginský sněm rozhodl v roce 397 s konečnou platností o tom, které knihy patří do Nového zákona a které nikoli.
Existují dvě možnosti: Buďto se tehdy Církev mýlila, nebo ne. Pokud se nemýlila tehdy, proč by se měla katolická církev mýlit nyní? Jestli se mýlila, pak má Nový zákon nanejvýš cenu papíru, na němž je vydán, poněvadž vnitřní soukromé přesvědčení o pravosti a inspiraci knih není rozhodující, přičemž dnes již nelze tehdejší bádání a prověřování zopakovat; což je patrno z odpovědi na následující otázku.
Komentář: Ve světle historických skutečností mohou nekatolíci jen těžko popřít, že se jim Bible dostalo od katolické církve.
12. Proč dnešní nekatolíci nemohou ověřit práci a bádání Církve před rokem 397?
Původní rukopisy byly sepsány na křehkém papyru, který měl omezenou životnost. Knihy, jež byly Církví uznány za inspirované, byly pečlivě opisovány mnichy, avšak ostatní (až na několik výjimek) vzhledem k všeobecnému nezájmu podlehly časem zkáze.
Komentář: Co tedy nekatolíkům zbývá než důvěra, že katolickou církev při jejím rozhodování vedl Duch Svatý; a pokud tomu tak bylo v minulosti, proč jí nedůvěřovat dnes?
13. Byla teorie soukromého výkladu Písma sv. udržitelná před rokem 397?
Ne, neboť, jak již bylo řečeno, Nový zákon tehdy ještě neexistoval v dnešní, ucelené podobě.
Komentář: Kdyby dnes naši bloudící bratři neměli Bibli, jak by asi vypadal jejich soukromý výklad Písma sv.? Nový zákon byl přeci do roku 397 nedosažitelný.
14. Byl soukromý výklad Písma sv. možný v době před vynalezením knihtisku?
Nebyl, protože cena ručně přepisovaného Písma sv. byla příliš vysoká. Navíc, číst umělo jen nemnoho lidí. Církev tedy kromě kázání užívala k šíření poselství Písma sv. umění, ať již výtvarné nebo divadelní, případně jiné prostředky.
Komentář: Návrh „soukromého výkladu Písma sv.“ by byl v oné době a za těchto podmínek zcela jistě nesmyslný a neuskutečnitelný.
15. Kdo přepisoval a chránil knihy Písma sv. od roku 397 do vynalezení knihtisku v roce 1440?
Dělali to katoličtí mniši. Často zasvětili celý svůj život tomu, aby mohli dát světu vlastnoruční přepis Písma sv.
Komentář: Navzdory těmto skutečnostem bývá Církev obviňována ze snahy zničit Písmo sv. Kdyby tomu skutečně chtěla, měla na to půldruhého tisíciletí!
16. Existovaly před vystoupením Luthera nějaké tištěné bible?
Když byl kolem roku 1440 vynalezen knihtisk, jednou z prvních tištěných knih, ne-li vůbec první, byla katolická Bible vydaná Johannem Gutenbergem. Podle věrohodných pramenů vzniklo ještě před německým Lutherovým překladem v roce 1534 přičiněním katolické církve dvacet šest vydání Písma sv. (celého nebo jeho částí), přičemž řada těchto vydání byla v národních jazycích. Legenda o tom, kterak Luther roku 1503 našel v Erfurtu „zapomenutou bibli“, je tedy jen další protikatolickou pomluvou.
Komentář: Dnes při mši sv. v neděli běžně slyšíme čtení z Písma sv. v národních jazycích. Církev také uděluje odpustky těm, kteří je čtou a rozjímají. Každá katolická rodina doma vlastní (nebo by měla vlastnit) svůj výtisk bible.
17. Chovala katolická církev ve středověku vůči Písmu sv. nepřátelství, jak tvrdí její protivníci?
Církev s ohledem na nebezpečí, které věřícím a spáse jejich duší hrozilo kvůli duchovnímu jedu obsaženému v pokřivených a chybných překladech Písma sv., přijímala různá omezení.
Komentář: Je možné, že někteří jednotlivci jednali v dané věci až příliš přísně, ale nebylo to z neúcty k Písmu sv., nýbrž právě naopak.
18. Kdo dal „reformátorům“ právo nahradit jednu víru, jeden ovčinec a jednoho Pastýře teorií o soukromém výkladu Písma sv.?
Zdá se, že sv. Pavel na tuto otázku odpověděl slovy: „Ale kdybychom pak i my nebo anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, budiž proklet“ [Gal 1, 8].
Komentář: Jestliže se během tří let jedna třetina křesťanů rozpadla přinejmenším na tři sta sekt, kolik sekt by asi vzniklo, kdyby si všichni křesťané soukromě vykládali Písmo sv. po dobu dvou tisíc let?
19. Jaké byly důsledky rozšíření Lutherovy teorie sola scriptura a soukromého výkladu bible?
Důsledky předvídal už sv. Pavel, když napsal: „Přijde čas, že zdravého učení nebudou přijímati, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele“ [2 Tim 4, 3]. Podle Světové křesťanské encyklopedie a dalších zdrojů dnes existuje sedmdesát tři různých skupin metodistů, pětapadesát různých baptistů, deset větví presbyteriánů, sedmnáct různých skupin mennonitů, sto dvacet osm luteránských směrů a tisíce dalších sekt.
Komentář: Teorie sola scriptura sice možná uspokojuje představy o vlastní moudrosti, ale zcela jistě nevede k poznání Boží pravdy.
20. Jakou roli má Písmo sv. v plánu Pána Ježíše?
Písmo sv. je spolu s ústním podáním (tradicí) a neustálou přítomností Ducha Svatého jedním z drahocenných pramenů zjevené pravdy.
Komentář: Tyto tři prvky jsou třemi základy, na nichž stojí pravá Církev – církev katolická.
21. Je-li Nový zákon již nyní úplný, jaké nevyřešené otázky ještě zbývají?
Písmo sv. nemůže zcela vykládat sebe samo, o čemž svědčí řada omylů, do nichž upadají ti, kteří vyznávají teorii soukromého výkladu. Je tedy nepopiratelné, že zde musí existovat jeho právoplatný vykladač.
2 Petr 1, 20: „To především poznávejte, že žádné proroctví Písma se neřídí soukromým výkladem.“
2 Petr 3, 16: „[Milý bratr náš Pavel psal vám…] jako i ve všech epištolách svých, mluvě v nich o těch věcech. Mezi nimiž některé jsou nesnadné k vyrozumění, kterýchžto neučení a neutvrzení natahují, jako i jiných Písem, k svému vlastnímu zatracení.“
Skut 8, 30–31: „A přiběh Filip, slyšel jej, an čte Izaiáše proroka. I řekl: Rozumíš-liž, co čteš? A on řekl: Kterakž bych mohl rozuměti, leč by mi kdo vyložil?“
Komentář: Teorii sola scriptura lze hájit pouze za předpokladu, že Bůh může přijmout omyl jako pravdu.
22. Komu přísluší autorita vykládat Písmo sv.?
Jenom Duch Svatý, působící skrze Církev a v Církvi, kterou před dvěma tisíci lety založil Pán Ježíš. Říkám nám to i Písmo sv.:
Lk 10, 16: „Kdož vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdož pak mnou pohrdá, pohrdáť tím, kdož mne poslal.“
Mt 16, 18: „I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr [Skála], a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.“
Mal 2, 7: „Neboť rtové kněze mají ostříhati umění, a na zákon doptávati se z úst jeho; posel zajisté Hospodina zástupů jest.“
Komentář: Někteří se domnívají, že když někdo čte Bibli pozorně a zbožně, vede jej Duch Svatý k poznání pravdy. To ale katolická církev netvrdí ani o samotném papeži! Svatý Otec jen zřídka, a teprve po důkladné poradě a rozvažování, jakož i horoucích modlitbách, slavnostně vynáší dogmatická rozhodnutí.
23. Jaké jsou plody katolického přístupu k Písmu sv.?
Ať už máme ke katolické církvi vztah jakýkoli, musíme uznat, že zajišťuje jednotu vedení a jednotu víry. Jinými slovy: jedna víra, jeden ovčinec, jeden Pastýř.
Komentář: Inteligentní člověk by mohl brát teorii sola scriptura vážně v případě, kdyby milióny nekatolíků ze všech národů pozornou a zbožnou četbou Písma sv. došly ke stejným závěrům a měly stejnou víru.
24. Proč je tolik nekatolických sekt?
Protože je tolik různých výkladů Písma sv.! A tolik rozdílných výkladů Písma sv. je proto, že existuje tolik chybných výkladů. Tolik chybných výkladů je proto, že zásada soukromého výkladu je chybná sama o sobě. Nelze udržet jeden ovčinec a jednoho Pastýře, jednu víru a jeden křest, pokud je každému dovoleno překrucovat Písmo sv. tak, aby vyhovovalo jeho představám.
Komentář: Kdo říká, že čtení Písma sv. je navýsost křesťanským počínáním, ten má pravdu; kdo ale tvrdí, že četba Bible je jediným pramenem víry, ten se hluboce mýlí.
25. Byl by v katolické církvi zachován jeden ovčinec a jeden Pastýř nebýt Boží pomoci?
Ne víc než ve všech nekatolických sektách. Ty jsou důkazem toho, co se stane, když chce nějaká skupina bez Boží pomoci dosáhnout lidsky neuskutečnitelných cílů.
Komentář: Katolíci milují, ctí a čtou Písmo sv., ale zároveň vědí, že samotná Bible, byť je převzácnou knihou, neobsahuje veškeré nutné učení Pána Ježíše. Je pomocí, s níž Církev plní své poslání: hlásat evangelium všemu stvoření až do konce světa.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
