Zabít dítě se pokládá za jeden z největších zločinů. Vražda se obecně má nadále za "hrdelní" zločin, navzdory tomu, že trest smrti je u nás již pár dekád zrušen. A přece většinová veřejnost toleruje - či spíše vůbec se nezajímá - o vraždění miliónů našich spoluobčanů, které z jakési podivné "liberální konstrukce" za jedny z nás nepokládáme.

Ročně je v rámci této konstrukce v České republice zabito na 20 tisíc dětí. Od legalizace potratů v roce 1957 bylo před narozením usmrceno více než tři a čtvrt miliónu Čechů, Moravanů a Slezanů. Dle vyjádření vlády z léta 2003 k zákonu 66/1986 je toto "povolené vraždění" nejen možné, ale vlastně i mravně v pořádku, neboť je "v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství". Jde o dědictví započaté velkými postavami sociálního inženýrství ve společenských systémech, které jinak pokládáme za odporné a dokonce zločinné. Vraždění dětí se to však kupodivu netýká.

Rady expertů lidskosti

V. I. Lenin nikoli náhodou ještě před bolševickou revolucí v článku "Dělnická třída a neomalthusiánství" napsal, že je třeba "požadovat bezpodmínečné zrušení všech zákonů trestajících umělé potraty". K první legalizaci potratů na světě proto došlo v Sovětském svazu už v roce 1920. Následovalo ho nacistické Německo, kde byly potraty povoleny pro „dědičně zatížené“, židy a „zrádce rasy“.

Hitlerův osobní tajemník Martin Bormann mimo jiné řekl: „Slované jsou od toho, aby pro nás pracovali. Až je nebudeme potřebovat, můžou vymřít. Plození Slovanů není žádoucí. Ať proto užívají antikoncepci ,nebo dělají výškraby; čím víc, tím líp.“

Obě "expertní rady" - opět nikoli náhodou - v současné umírající západní civilizaci postupně zdomácněly. U nás pak zvlášť. Odtržení od duchovních kořenů vyjádřených Dostojevského "definicí" kultury smrti (Není-li Bůh, je dovoleno vše) našlo v našich zemích živnou půdu. Přesto to ale není, jak se zdá, definitivní. V posledních letech přibývá těch, kteří jsou přesvědčeni, že ještě není vše ztraceno. Je vcelku pochopitelné, že tato "zrádná myšlenka" nemá ustláno na růžích.