Chci se jen zamyslet nad tím, co jsem měl před pár lety možnost posoudit na vlastní či, prožít, hovořit s lidmi v pásmu Gazy i v Izraeli. Když jsme s tehdejší delegací europoslanců z iniciativy Parlamentu ČR navštívili mj. Gazu i Izrael, pochopili jsme, že problém jejich vztahu je velice složitý. Od vzniku státu Izrael tu vlastně nikdy nebyl klid. Když přejdete jediným přechodem do Gazy z Egypta, tak se Vás okamžitě zmocní média. Desítky televizních kamer čekalo na náš vstup do země a zcela evidentně chtěli slyšet naše reakce ještě dříve, než se vlastně s touto zemí seznámíme.

Okamžitě nás vezli k rozbombardovaným domům a vyprávěli příhody vpravdě nešťastných rodin, jak prý z ničeho nic přiletěl izraelský vrtulník a varoval je, ať se vzdálí, a zakrátko zničil raketou jejich dům. To samé nám říkali i na Islámské univerzitě v Gaze, kde její technické části byly taktéž zničeny. Apelovali na europoslance i ostatní členy delegace z celé Evropy, abychom stáli na jejich straně.

Uplynulo jen pár dní a my jsme se přesunuli na druhou stranu hranic, do města Siderot v Izraeli. Tam se dozvíte, že na toto území bylo vypáleno 12 000 raket, vlastně pokoutně vyráběných, je to kus roury s přivařenými stabilizátory, těžkou betonovou hlavicí, nacpanou nějakou výbušninou. Ale také se dozvíte, že ta vybombardovaná místa v Gaze jsou přesně ta, kde se rakety podomácku vyrábějí a také odpalují. Tu a tam Palestinci získají „pravou“ vojenskou raketu a bez okolků ji použijí. Izraelci torza těch raket sbírají a ukládají jako důkaz. Jen v Siderotu jich měli přes 3 000.