Když ovšem zajedete na místo samé, do regionu kde se starostové, pracovníci sociálních odborů, terénní pracovníci a další, denně s problémem osob „na okraji společnosti“ setkávají, pochopíte svůj omyl. A taky jistá nebezpečí že rozkolísanost názorů na řešení, od obhájců lidských práv a důstojnosti, přes řešení sociálních dávek až po koncepční podmínky technicko-stavební, přinese ve výsledku něco jako když pejsek a kočička vařili dort. Tedy samé dobré úmysly, pravdy, hozené do papinova hrnce praxe nejen že budou k nejídlu, ale ten tlakový hrnec může vybouchnout.

Kde beru důvody k tak vážným slovům a varování?

Ona praxe je daleko košatější. Médii skloňované „ubytovny“ se při bližším pohledu stávají složitější. Lehce jim naordinujete technicko-stavební požadavky na vybavení, WC v každém bytě, samozřejmě koupelny, prostě důstojné prostředí. Lehce mohou poslanci a senátoři změnit výši pomoci v hmotné nouzi tak, aby na chudobě podnikavci nebohatli. Sociální inženýrství je lákavé.

Na místě samém ale pochopíte, že jsou ubytovny, které provozují obce, ubytovny které provozuje podnikatel, a také že možná ještě nebezpečnější je nový fenomén – poskytování ubytování ve vlastnických bytech, které podnikatel snadno masově odkupuje. Je to vskutku jako infekce, kterou nikdo neléčí.