Přímí účastníci, mají-li dobrou paměť a vůli vzpomínat vědí, jak události, kdy za pár dní bylo změněno neměnné, na věčné časy stavěné, od masakru na Národní třídě po pád „vedoucí úlohy komunistické strany“ zasáhly i do „odlehlých míst“ třeba i hospodářského života. Dnes již mnohá jména aktérů zapadla, mnohá neprávem, mnohá bohužel. Mnozí aktéři mají štěstí že lidská paměť je krátká. Tak se do těch dnů vraťme vzpomínkou.
Mnozí lidé s alespoň špetkou odpovědnosti a svědomí se tehdy důvodně ptali, byli-li ve funkcích volených lidmi, zda by je volitelé zbavení strachu a diktátu z všepřítomných direktiv a personálních bariér, svobodně zvolili znovu. Nečekali na pokyn, výzvu, ale sami o vyslovení demokratického svobodného názoru své volitele vyzvali. A to v řádu dní po 17. listopadu.
Nebyla to jen otázka politiky, nebo samosprávy měst a obcí. Existují právnické osoby, společnosti, spolky, ve kterých se představitelé taktéž tehdy volili do funkcí, téměř vždy „po předchozím souhlasu nomenklatury“ což byla místně příslušná organizace KSČ, byť sami členy této strany mnohdy nebyli. To platilo též o družstvech všech druhů, výrobních, spotřebních, zemědělských i bytových.
Družstva byla vždy zvláštním útvarem. Vznikala ve světě i u nás v polovině 19. století a neměla nic společného s komunistickou doktrínou a světským kolchozem. Byla rozšířena v Rakousku-Uhersku, (zákon z roku 1873, ale i historie Chleborádova hnutí svépomocných spolků) ale i v první republice.
Komunisté po roce 1948 podle dobových dokumentů považovali zprvu družstevnictví za „výplod kapitalismu pro jejich převažující majetkovou podstatu kapitálových společností“ a snažili se bytová družstva „postátnit“ vytvořením tzv. Lidových bytových družstev, které podřídili přidělovacímu protektorátu národních výborů. Pak ale družstevní myšlenku zdeformovali tzv. združstevněním vesnice, což ovšem nemělo s družstevními hodnotami nic společného, postrádalo to myšlenku dobrovolnosti vstupu, rovných práv a svobodnou volbu vedení družstva. Mezinárodní družstevní svaz naše zemědělská družstva v té době nepřijal za své členy, učinil tak až v první polovině devadesátých let.
Když se koncem padesátých let začal hroutit sen komunistických vládců, že stát zajistí bydlení všem a zdarma, oprášili myšlenku družstevnictví a spolu s průmyslovou masovou výstavbou panelových domů družstva využili k tomu, že členové družstev formou členských podílů a splátkou více než poloviny hodnoty bytu umožnili ekonomicky „ufinancovatelnou“ výstavbu. Postavilo se tak téměř 800 tisíc bytů.
Vraťme se však do konce osmdesátých let. Řada družstev se před revolucí vymykala z obvyklého nomenklaturního rámce. Vzpomeňme například bytové družstvo Pokrok v Praze, který vedl „osmašedesátník“ Ota Karen, spolupracovník Šika, ve kterém pracoval již tehdy výtečný právník Pavel Rychetský, v jiném družstvu například Ludvík Brunner, tedy lidé, kteří se po revoluci dostali do významných funkcí právě proto, že si s normalizačními komunisty nezadali.
Byla však i jiná bytová družstva, například SBD ústředních orgánů v Praze, povětšinou vyvolených členů KSČ, které pod vedením předsedy Vršovského a ekonoma Vaníčka podle pamětníků dokonce dostalo dotaci na ztrátu vzniklou špatným hospodařením. Jiný velikán družstevnictví, tuším z Žižkova, chodil v koženém kabátě a říkalo se mu „rudý komisař“. Kdejaký absolvent Večerní univerzity Marxismu Leninismu se pak stal předsedou družstva. Bylo tedy zřejmé, že „převolit“ družstevní bosse bylo vhodné a členové po tom volali, v Otrokovicích jistého Jiřího Staňka vynesli družstevníci z družstva i s židlí.
Stejně tak tomu bylo i na Českém svazu bytových družstev. Tam byl (pod supervizí ÚV KSČ, jak jinak) předsedou v polovině osmdesátých let Ing. Jiří Prošek, pocházející z Kladna, který přes vše rozporné co v sobě spojoval, byl pracovitý člověk, který družstevnictví rozuměl, byl jistou výjimkou té doby, neboť byl též vzdělaný. Ale i na ÚV KSČ asi mnozí úředníci věděli, že to, co plánovali na věky, celkem jistě se buď změní, nebo (jak se po listopadu stalo) zanikne zcela. A tak jistý Kamil Kohlíček, pracovník této instituce, navrhl odvolání Ing. Proška a doporučil k volbě sám sebe již dva roky před revolucí.
Těžko dnes soudit, zda srdeční slabost Ing. Proška byla či do jaké míry byla způsobena tímto šokujícím sdělením. Pravdou zůstane, že téměř okamžitě zemřel, a Kohlíček si na jeho židli sedl.
Možná tato příhoda dala za vznik aktivitám a peticím krátce po 17. listopadu 1989, když se víc než třetina z představitelů téměř osmi set bytových družstev rozhodla podepsat výzvu aby byl svolán sjezd této organizace. Byl jsem tehdy nominován severočeskými bytovými družstvy a s Kohlíčkem jsem jednal. Moc se mu nechtělo, ale omítnout nemohl. Cílem mimořádného sjezdu bylo nejen osvědčit volbu či zvolit nové vedení svazu, ale i reorganizovat Český svaz bytových družstev a hovořit o nové koncepci bytového družstevnictví v budoucích letech.
Kohlíček sjezd svolal na 30 ledna 1990 jak jinak, než do budovy Vysoké školy politické ÚV KSČ, které lidi říkali hanlivě „Sorbona“. Byl dvoudenní a před jeho začátkem zavolal „anonym“, že v budově je bomba. Sjezd se přesto konal. První den se diskutovalo o programu, druhý den se volilo.
Kohlíček se snažil, spojil se se všemi „kamarády“, kteří mnozí ještě nějaká léta v družstvech zůstali. Leč marně, zvolen nebyl, volba padla na jistého Petra Borovanského, dnes bych řekl „Kohlíčkův klon“, který ovšem ve funkci setrval jen půl roku.
Probírat podrobnosti té doby by bylo nadbytečné a dlouhé, spíš pro knihu než pro článek. Já byl tehdy zvolen místopředsedou a později předsedou tohoto svazu, který se v následujících letech změnil z nepsaného „ministerstva družstevního bydlení“ na reprezentanta bytových družstev, dobrovolné zájmové sdružení, Svaz českých a moravských bytových družstev, jakož struktura vytvořená novými orgány svazu v roce 1992 funguje prakticky dodnes.
Následovalo složité období, kdy se družstva bytová stávala cílem ataků politiků slepě transformující vše existující a házející do „jednoho pytle“ družstva zemědělská i bytová, ale to je jiná kapitola. Nová politická reprezentace o družstevnictví a jeho mezinárodním rozměru, o tradicích a dějinách mnoho nevěděla, naopak různé aktivity, například tzv. „tři T“ (Tyl, Tlustý, Tomášek) začali burcovat jako novodobí agitátoři proti družstevnictví. Již v roce 1991 jsme se stali členem CECODHAS, komise zemí EU pro sociální bydlení. Do Prahy jezdili kolegové z Norska, Německa (Ivar Hansen a Klaus Hachman), již v roce 1990 při ročním výročí 17. listopadu chodil se mnou po Praze předseda bytových družstev Mike Doyle z USA a smál se mě, že ještě před rokem a několika dny by mě následně zavřeli. Byla to doba změn, hledání, doba úspěchů i proher, kdy politici zahájili zakuklování do své neochoty poslouchat odborníky a až na výjimky mezi poslanci, jakými byli Evžen Snítilý či Jan Bláha, nebo Hana Marvanová, nechtěli družstevní myšlence porozumět. Ale družstva přežila a žijí dodnes.
Po tomto transformačním období nastoupilo po roce 2000 nové (či staronové) vedení svazu, mnohdy hledící víc do sebe, než směrem k tradici družstevnictví u nás, vedení poznamenané jizvami nové doby plné spekulací s byty – a již se nebojící své minulosti cítíce se „recyklovanými“, ale to je již jiná kapitola a jak věřím, tak nejde o poslední tvář bytového družstevnictví u nás. I dnes jsme v situaci, kdy družstva bytová v klasické podobě neziskových společností budeme potřebovat, zejména družstva sociální. Ale to je vize, kterou se snažíme přes všechna nepochopení současné vlády prosazovat.
Dnes si zejména mladá generace mnohdy neuvědomuje, jak velkým mezníkem byl podzim roku 1989. A starší generace si zase často nepřipouští, že za chyby a omyly, kterých jsme se po roce 1989 dopustili, můžeme brát k odpovědnosti jen sami sebe a naši ochota začlenit se mezi moderní země Evropy není vždy doprovázena ochotou měnit své myšlení a vztah ke společnosti. Za chyby a omyly jsme odpovědni sami sobě a to jsme přece chtěli a jiná rozumná alternativa neexistuje. Snad jen schopnost občanů a jimi zvolených politiků se z těchto chyb poučit. A to mnohé velice bolí. Proto je dobré vzpomínat, protože nám to dává sílu pro budoucnost.
Post scriptum: Také si přeji, aby zazněla jména pozitivních i negativních osob té, i pozdější doby. Ti i oni si to zaslouží, ač každý jinak.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Přikryl
