Bača nám jemným způsobem dal najevo, že jsme se před lety beze studu zmocnili československé vlajky, aniž jsme vzali v potaz, že kus té vlajky patří Slovákům. Uváděli jsme tehdy, že Slováci, osamostatnivše se, přijali za svou zcela jinou vlajku. Československá zůstala plonková. No a co? Plonkové zůstalo i Československo.

Naše rozhodnutí zmocnit se československé vlajky mě tehdy neuráželo. Naopak potěšilo. Věřil jsem, že nechceme tím gestem plazit jazyk na Slováky, ale že jím dáváme najevo vůli vypořádat se s vlastní arogantní minulostí. Doufal jsem marně.

Jak by ale mohla dojít sebereflexe společnost, která pořádně neví, proč vytváří státní společenství? Co je její hybnou myšlenkou? Dodnes se zdráháme použít vlastního pojmenování „Česko“. Prezident Václav Havel blahé paměti tehdy rozvíjel debatu o smyslu naší existence. Do prázdna. O podobnou debatu se pokoušel už jeho ctihodný předchůdce T. G. Masaryk, vydav v dobách rakouské monarchie podle mého dodnes myšlenkově inspirující Českou otázku.