Zaplaťbůh, řekl jsem si, že máme po ruce to hezké a tajemné slovo „inaugurace“. A libozvučné. Vyjadřuje vážnost, důstojnost i ušlechtilost aktu, jímž se zvolený prezident ujímá úřadu. 

Jenže, jak už to s jazykem chodívá: Patří mezi nejošidnější a nejproradnější lidské vynálezy. Často, aniž tušíme, se nám nejen zpoza rohu pošklebuje, navíc nás usvědčuje z mnohého, o čem máme sice temné tušení, ale vědět nechceme.

Jedním ze šklebů je právě ono zvučné a vážené slovo „inaugurace“. Ve skutečnosti jde o in-auguraci, o uvedení do úřadu augura, původně římského úředníka. Byv in-augurován, nadán byl schopností rozumět jazyku bohů a prostředkovat jejich vůli na zemi se hemžícím lidičkám. Byv in-augurován náš prezident, alespoň ve smyslu našeho jazyka, byl rovněž nadán schopností rozmlouvat s bohy či s bohem, chcete-li, a prostředkovat jejich, respektive jeho vůli.