Ivan Štern: Jsou komunisté nebezpeční?

27. 10. 2012 18:52

Člověka jímají rozpaky, když pozoruje politickou scénu a zjišťuje, že si své postavení na ní trvale upevňují především komunisté.

Ivan Štern: Jsou komunisté nebezpeční?
Foto: Filip Jandourek
Popisek: KSČM sjezd KSČM - Liberec 2012
reklama

Ptá se samozřejmě, co se posledních dvacet let odehrávalo v české politice, jestliže komunisté jako politické hnutí proti původním předpokladům nezanikli, ale ani se nestali okrajovou stranou? Naopak volební výsledky vyvolávají úvahy nad jejich možnou účastí nejen v krajských vládách – ta je už skutečností – ale i ve vládě centrální.

Ptá se samozřejmě, čím se komunisté o tento nepochybný úspěch zasloužili? Co je na jejich programu či na jejich konkrétních politických krocích tak přitažlivého, že si udržují stále stejně významný počet voličů vzdor tomu, že ti, kteří byli připraveni před více než dvaceti lety je opakovaně volit, byli už bezmála vystřídáni novou, v demokracii rozum beroucí generací?

Nepominutelnou příčinou jejich úspěšného tažení českou demokratickou politikou je podivný ráz české demokracie, probouzející v lidech pochybnosti a nedůvěru, a to především k institucím, jež demokratickou politiku tvoří a jsou jejím kadlubem, tedy vůči politickým stranám, zastupitelským sborům a nakonec i vůči samotné vládě. V poslední době i vůči prezidentovi.

Konstatování uvedené skutečnosti je samozřejmě nošením dříví do lesa. Nicméně jedním z podstatných rysů té podivné české demokracie je ozvěna či nápodoba poměrů normalizačních z doby Husákovy, kdy za základní občanskou ctnost bylo považováno umění nevyčnívat. Obdobně je tomu žel i dnes. Strach a obava ze ztráty zaměstnání s velmi špatnou vyhlídkou získat odpovídající náhradu vede zejména zaměstnance veřejných služeb a státní správy ke konformnímu chování.Navenek sice vypadá jako loajalita, ale loajalitou není. Je jen výrazem usilovné snahy přizpůsobit se, nevyčnívat a neupozorňovat na sebe jakoukoli iniciativou, a to ani iniciativou sledující prospěch zaměstnavatele. Chřadnou tak lidé, chřadnou tak instituce, chřadne nakonec i celá společnost.

Za tento podivný ráz české demokracie, způsobující podobně jako v době normalizace atomizaci společnosti, úpadek vnitřní soudržnosti, jenž sice nepřekročil zcela hranice únosnosti jen proto, že tomu brání naše členství v Evropské unii, nesou hlavní odpovědnost politické strany. Místo, aby budovaly silný demokratický stát, se staly samy státem. Skutečnost, že již více než deset let odmítají uvést v život zákon o státní službě, ač to byla jedna z podmínek vstupu do Evropské unie, to jen dosvědčuje. Stát nepovažují za neutrální instituci, nezávislou na stranické politice a mající za úkol chránit svobody všech bez výjimky, ale za prostor, v němž si naplňují své mocenské a ekonomické ambice. Výsledkem ovšem není vláda zastupitelské demokracie, ale vláda oligarchie a vše prostupující korupce.

Komunisté po celou tu dobu byli drženi mimo hru. Sami, a to nejen proto, že by jejich vůdčí osobnosti byly tak politicky prozíravé, ale i proto, že si ctnost nevyčnívat přinesli jako politické dědictví z doby husákovské normalizace, tak po celou tu dobu vzbuzovali svou nevýrazností dojem čehokoli. Tedy i představy, že tvoří seskupení, které nekrade a nehraje falešnou hru.

Jsou opravdu tak neškodní? Naši antikomunisté, kteří se převážně rekrutují z těchže normalizačních kruhů jako naši komunisté, tedy z kruhů lidí, kteří se umějí zařídit v každém režimu a každému se přizpůsobit, nevyčnívat, za to královsky na tom vydělávat, kteří hrají první housle ve všech našich politických stranách, nepochybně usoudí, že neškodní nejsou, ale naopak nebezpeční, dokonce o to nebezpečnější, o co záludnější je jejich dovednost nevyčnívat.

Nesouhlasím s tím. Pokud by dostali, a já doufám, že dostanou, příležitost se podílet významněji na odpovědnosti vládnout v rámci demokratických pravidel, ukáže se, že jsou opravdovými Husákovými dětmi, a ne onou dnes už mýtickou bojovně lidožroutskou družinou Gottwaldovou, opírající se o stalinskou rozpínavost a imperialismus.

Ale ani tak nedostaneme šanci komunisty s konečnou platností politicky porazit. Musíme nejprve vyhrát naši demokracii, již už více než dvacet let sami se sebou prohráváme. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: rozhlas.cz
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Zapomenutý Masaryk

20:17 Zdeněk Jemelík: Zapomenutý Masaryk

Vyrůstal jsem v domě, na jehož zdi se nacházela pamětní deska, připomínající, že na tomto místě se T…