Ptá se samozřejmě, co se posledních dvacet let odehrávalo v české politice, jestliže komunisté jako politické hnutí proti původním předpokladům nezanikli, ale ani se nestali okrajovou stranou? Naopak volební výsledky vyvolávají úvahy nad jejich možnou účastí nejen v krajských vládách – ta je už skutečností – ale i ve vládě centrální.

Ptá se samozřejmě, čím se komunisté o tento nepochybný úspěch zasloužili? Co je na jejich programu či na jejich konkrétních politických krocích tak přitažlivého, že si udržují stále stejně významný počet voličů vzdor tomu, že ti, kteří byli připraveni před více než dvaceti lety je opakovaně volit, byli už bezmála vystřídáni novou, v demokracii rozum beroucí generací?

Nepominutelnou příčinou jejich úspěšného tažení českou demokratickou politikou je podivný ráz české demokracie, probouzející v lidech pochybnosti a nedůvěru, a to především k institucím, jež demokratickou politiku tvoří a jsou jejím kadlubem, tedy vůči politickým stranám, zastupitelským sborům a nakonec i vůči samotné vládě. V poslední době i vůči prezidentovi.