Povstala Paříž. V odvetu ji měla na základě rozzuřeného rozkazu Hitlerova nacistická vojska vypálit. „Hoří už Paříž?“ ptal se každý den Adolf. Nehořela. Nakonec ani hořet začít nemohla. Generál Eisenhower jí na pomoc vyslal francouzskou tankovou divizi.

S tím „vyslal“ člověk ale musí zacházet opatrně. Ve chvíli, kdy Eisenhower připustil možnost přímého zásahu a svolil tak ke změně operačního plánu, původně se spojenci Paříži hodlali vyhnout, hoši francouzského generála Leclerca byli už dávno na cestě.

Úspěšné završení pařížského povstání povzbudilo povstalce varšavské. Jim však osud nebyl jakkoli nakloněn. Hanebná Stalinova politika, jíž sekundovala polská prokomunistická loutková vláda v Lublinu, se radovala, jak nejlepší muži a ženy polského národa krvácejí na varšavském bojišti.

Nechť tedy vykrvácejí až do hořkého konce. Pomoc ze strany Rudé armády by bývala byla přece na škodu věci. Komunisté budou takto moci po válce svůj režim nastolovat daleko snadněji. Povstání vykrvácelo a Varšavu nacisté srovnali se zemí. Ti nejlepší z polské společnosti svoji smrt našli v jejích troskách.