Paranoidní cenzura ve všem, co se jakkoli odchylovalo od kodifikovaného jazyka ideologie, ale i od kodifikovaného jazyka vůbec, hledala, když ne zrovna útok proti samotné podstatě režimu, tak snahu o pobuřování či ideologickou diverzi. Ač své varování otec pronesl duchu doby, klada důraz na ideové vyznění, moc jsem mu neporozuměl. Jak by asi mohla podle mého tehdejšího rozoumku špatně napsaná věta podvracet republiku?

Mnohem později jsem pochopil, že slova byla a dodnes jsou důležitá; že slova nepředstavují pouhé nástroje k dorozumívání. Jejich prostřednictvím uchopujeme a chápeme svět. Skrze ně světu začínáme rozumět a orientovat se v něm. Že svět do nás vstupuje právě skrze slova a díky nim jej můžeme rozebírat na součásti a mezi nimi hledat souvislosti. A že: v řadě neposlední skrze slova se stáváme lidmi.

Komunistická cenzura nebyla tak poučená. Jednala instinktivně. Ona i celý režim existovaly díky slovům. Ona i celý režim také uchopovaly svět slovy. Ne samozřejmě ten, v němž jsme žili a jenž nám potměšile odhaloval jejich ubohost, ale svět, v nějž nás nutily věřit, anebo alespoň předstírat, že v něj věříme.