Přestože má katolická církev velmi propracované sociální učení, z něhož čerpají nejen křesťanští demokraté, ale i mnohá levicová seskupení, v jednom toto učení je velice zdrženlivé – v nástinu konkrétních kroků, jak sociálního pokroku dosáhnout.

Už v první sociální encyklice papeže Lva XIII. z roku 1891 Rerum novarum (Věc nová) se dočítáme, jak zhoubná je pro zaměstnavatele, stejně i pro dělníky a pro obecné blaho vůbec stávka, tedy jakýkoli způsob dosahovat naplnění sociálních požadavků metodami násilnými. Dokonce se dozvíme, že stát má právo v takových případech nesmlouvavě zasáhnout, a to za pomoci všech dostupných prostředků. Lev XIII. totiž vycházel z víry v křesťanskou a mravní uvědomělost obou sporných stran. Díky ní mají být s to dosáhnout pokroku cestou smírnou, dohodou, samozřejmě oboustranně výhodnou.

Domyšleno do dukovského konce, ti, kteří se ocitli na Václavském náměstí, protože nevolili očekávanou křesťanskou a mravně uvědomělou vstřícnost, se sami odsoudili k tomu, aby byli označeni lůzou, a aby právě v nich společnost spatřovala riziko nebezpečí pro nastolený řád.

Lev XIII. však neřeší situaci opačnou, kdy nebezpečí ochlokracie přichází ze strany vládnoucí vrchnosti, jež umožňuje, aby politika byla zprivatizována oligarchy a jimi podobnými příživníky na veřejném prostoru a sloužila výlučně jejich soukromým zájmům bez ohledu na zájem obecný. Lůza totiž nemusí nutně chodit jen v obnošených šatech a mít hluboko do kapsy, lůza, dokonce lůza mnohem nebezpečnější, se může vozit v milionových autech, bydlet ve stamilionových vilách a na účtech převalovat miliardy. Jak asi této ochlokracii má společnost čelit? Pouze křesťanskou a mravní uvědomělostí?