Zjistí, že je zaujatý, tudíž nedokáže ocenit hodnoty, jež doslova leží na ulici. Vezměme jen naše prezidenty. Co jméno to nezapomenutelná osobnost. Nemusíme se přitom nořit kamsi do hlubin našich dějin. Začněme klidně až rokem 1989.

Co nás především trkne, je jejich společný rys. Měli a mají vždy a za každých okolností svůj názor. Za ním si urputně stáli. Už sama urputnost, s níž se dobývali funkce prezidenta, byla u nich učebnicová.

Václav Havel osobně vymluvil Alexandru Dubčekovi, že nemůže být prezidentem, protože jím musí být on, Havel. Dubčeka rozplakal a bylo vymalováno.

Jiný by to na jeho místě vzdal, ale Václav Klaus, když se poprvé ucházel o funkci, byl až trapný, s jakou zatvrzelostí se hlásil do dalšího a dalšího volebního kola. Nakonec poslancům vybyl. A tak jim nezbylo, než ho učinit prezidentem.