Živá díla minulosti nám pomohou v nazírání na pokrok v současné novinářské praxi. Komenského alegorický obraz novinářů v jeho Labyrintu jako by byl vystřižen z doby dnešní, a ne z temné doby pobělohorské: „Když nadcházíme k bráně, spatřím po levé straně na ryňku hromadu lidí, a Všudybud dí:“Ej těchtoť míjeti nemusíme.“ „Což tu mají?“ řekl jsem. On: „Poď a viz!“ I přijdeme mezi ně, a aj oni po dvou, po třech stojíce, točí jeden proti druhému prstem, kroutí hlavou, pleská rukama, drbe se za uši; naposledy jedni výskají, druzí pláčí. „I co se pak to?“ dím já; „komedii-li tito jakou strojí?“ „Ba nemějž ty toho za hru,“ dí tlumočník. „Opravdovéť oni věci mají, jichž jim divno, směšno, hněvno, jak která.“ „Vždyť bych já rád věděl,“ řekl jsem, „co to je., čemuž se diví, čemu smějí, nač hněvají.“ Vtom pohlédna spatřím, ani se s píšťalkami jakýmis pěstují, a jeden druhému přichýle se do ucha píská: kterýž pískot byl-li libý, plésali; pakli skřipavý nějaký, troudili se.“

Jakou nám tu novináři se svými píšťalkami strojí komedii dnes? Foukají do svých píšťalek a z nich se line, že se dosud nedokázali odpoutat od myšlenky, že si všichni mají myslet to samé, co oni. Pravdou se má stát to, co se jim urodilo v jejich geniálních hlavách, v hlavách jejich movitých sponzorů v zákulisí nebo v hlavách neadekvátních lidí u moci, kterým podkuřují. Osvědčené metody manipulace a zneužívání lidí ovšem podle všeho jaksi přestaly fungovat. To se mocným tohoto světa nehodí do krámu a to je také začíná přivádět do nepříčetnosti.

"Avšak toho mi bylo divné, že jedné a též píšťalky zvuk jedněm se tak hrubě líbil, že se skákání zdržeti nemohli: druhým tak se mrzutý zdál, že uši zacpávali a v stranu běželi: aneb poslouchali, a rozkvílíc se usedavě plakali. I řekl jsem: „Totoť jest potvorného cosi, jak to jedna a táž píšťala jedněm tak sladce, druhým tak trpce zní.“ Tlumočník dí: „Rozdílnost ne zvuku, ale sluchu to působí. Nebo jakž pacientům jedno a též lékařství nejednostejně operuje, jak čí nemoc: tak tato, jaká jest čí vnitř passio aneb k věci náklonnost, takový o ní zevnitř zvuk, sladký nebo hořký.“"