Ivan Zahrádka: Poutník mezi novináře trefil

11.06.2016 8:21

Profese založená na tom, aby předříkávala lidem to, co má být pravda, je zběsilost. Události poslední doby však naznačují, že novinářští manipulátoři se ve svém zběsilém počínání již docela utrhli ze řetězu.

Ivan Zahrádka: Poutník mezi novináře trefil
Foto: Hans Štembera
Popisek: Denní tisk, ilustrační foto

Živá díla minulosti nám pomohou v nazírání na pokrok v současné novinářské praxi. Komenského alegorický obraz novinářů v jeho Labyrintu jako by byl vystřižen z doby dnešní, a ne z temné doby pobělohorské: „Když nadcházíme k bráně, spatřím po levé straně na ryňku hromadu lidí, a Všudybud dí:“Ej těchtoť míjeti nemusíme.“ „Což tu mají?“ řekl jsem. On: „Poď a viz!“ I přijdeme mezi ně, a aj oni po dvou, po třech stojíce, točí jeden proti druhému prstem, kroutí hlavou, pleská rukama, drbe se za uši; naposledy jedni výskají, druzí pláčí. „I co se pak to?“ dím já; „komedii-li tito jakou strojí?“ „Ba nemějž ty toho za hru,“ dí tlumočník. „Opravdovéť oni věci mají, jichž jim divno, směšno, hněvno, jak která.“ „Vždyť bych já rád věděl,“ řekl jsem, „co to je., čemuž se diví, čemu smějí, nač hněvají.“ Vtom pohlédna spatřím, ani se s píšťalkami jakýmis pěstují, a jeden druhému přichýle se do ucha píská: kterýž pískot byl-li libý, plésali; pakli skřipavý nějaký, troudili se.“

Jakou nám tu novináři se svými píšťalkami strojí komedii dnes? Foukají do svých píšťalek a z nich se line, že se dosud nedokázali odpoutat od myšlenky, že si všichni mají myslet to samé, co oni. Pravdou se má stát to, co se jim urodilo v jejich geniálních hlavách, v hlavách jejich movitých sponzorů v zákulisí nebo v hlavách neadekvátních lidí u moci, kterým podkuřují. Osvědčené metody manipulace a zneužívání lidí ovšem podle všeho jaksi přestaly fungovat. To se mocným tohoto světa nehodí do krámu a to je také začíná přivádět do nepříčetnosti.

"Avšak toho mi bylo divné, že jedné a též píšťalky zvuk jedněm se tak hrubě líbil, že se skákání zdržeti nemohli: druhým tak se mrzutý zdál, že uši zacpávali a v stranu běželi: aneb poslouchali, a rozkvílíc se usedavě plakali. I řekl jsem: „Totoť jest potvorného cosi, jak to jedna a táž píšťala jedněm tak sladce, druhým tak trpce zní.“ Tlumočník dí: „Rozdílnost ne zvuku, ale sluchu to působí. Nebo jakž pacientům jedno a též lékařství nejednostejně operuje, jak čí nemoc: tak tato, jaká jest čí vnitř passio aneb k věci náklonnost, takový o ní zevnitř zvuk, sladký nebo hořký.“"

Schopnost píšťalkářů pozorovat nebo shromáždit empirická fakta, proniknout do vnitřních souvislosti a o nějakém zajímavém zjištění nezaujatě něco pojednat z nepředpojaté neideologické pozice, tato dovednost se někam vypařila. Ono to totiž bolí se v něčem trochu vyznat, proniknout do problematiky a přijít něčemu na kloub. Dnešní píšťalkáři jdou s dobou a tedy jen po povrchu. Proto rádi používají zvláštní hatmatilku, to aby vypadali chytřejší než jsou a proto, aby lidi na první pohled neprokoukli, že si takovou neotesanou a falešnou píšťalku mohou zrovna vetknout za klobouk. Část úpadku profese také spočívá na představování jejich jakýchsi prý pozoruhodných myšlenek, o kterých se ale zpravidla záhy ukáže, že nejsou ani jejich ani pozoruhodné. Píšťalkáři si k těmto pitvorným myšlenkám pohotově tvoří svou pevnou vnitřní náklonnost (řečeno s Komenským), semknou se kolem nich do stáda a bučí je ostatním do uší. Tak vzniká jejich pravda, kterou všechny kolem sebe nesmiřitelně mlátí po hlavě hlava nehlava, až z toho lítá tucet hvězdiček po dokonalé kuželosečce před očima.

"Ale opět jsem nepohodlí spatřil, že když kdo na to, co se okolo píská, pozoru nedal, od ledakuds mu leccos na krk připadlo. Naposledy však i to jsem tu viděl, že s těmi píšťalami zacházeti ne všelijak bezpečno bylo. Nebo poněvadž hlaholivé ti rozdílným uším rozdílní byli, různice i rvačky najednou odtud povstávaly: jakž jsem se i sám s příhodou potkal. Dopadna já jedné bystře znějící píšťalky, podal jsem příteli svému: ale jiní přejmouc ji, o zem dali a pošlapali, na mne se, že takové věci roztrušuji, potrhujíc: takže vida je vztekle rozpálené, prchati jsem musel."

Člověka v dnešní pobělohorské době (1620 nebo 2016, co na tom sejde, cifry jsou ostatně stejné) napadne, že by si stáda píšťalkářů byla schopna také i dnes klidně dát do zubů, jak ostatně k tomu nedávno málem došlo mezi naši veřejnoprávní a soukromou televizní stanicí. Na dávání si do zubů jsou naši píšťalkáři dnes již ale příliš chytří. Chtějí, aby se různice a rvačky za jejich (nebo čí vlastně) pravdu přenesly na jimi zmanipulované udatné bojovníky. Nakonec přece někdo musí všechen ten pokrok uskutečnit a lidi vysvobodit ze zajetí všech těch jejich nesprávných hodnot a velmi nebezpečných názorů.

Ač také vida novináře vztekle rozpálené, dnes však prchati nemusíme. Ať si plkají co chtějí. Důležité je jen to, aby se lidé pevně drželi svého přesvědčení a sami kriticky zkoumali, zda se nadále zakládá na dobrých důvodech. Pak si totiž píšťalky mohou pískat všemi tóninami, ale nesprávný názor tím proti hradbě neprosadí. To bude novinářské hvězdy a všechny ostatní nepříčetné aktivisty naší doby čím dál víc frustrovat, budou dělat psí kusy a bude je to přivádět do ještě větší nepříčetnosti. Prostředků na to, aby se tímto způsobem bavili ještě dost dlouho, budou mít dost od svých movitých sponzorů a trpělivých daňových poplatníků. Tím vším se ale nejspíše nakonec jen dříve nebo později zlikvidují sami. Tahat za nos totiž lze jen toho, kdo se chce nechat tahat za nos. Po tom dnes sotva někdo touží, a tak, bez ohledu na to, kolik dalších pobělohorských nebo státních miliard se ještě vyhodí do vzduchu, nakonec ve svých bludech zůstanou sami, se svým bučícím stádem a cenami za bučení, které si navzájem udělili. Nakonec, ať si klidně dál třeba myslí, že země je placatá, to je každého věc, pokud nás nebudou, jako pan farář z kazatelny, nutit si myslet to samé a pokud za to nebudou chtít vybírat daně. Pro nás za nás, co nám je do jejich názorů, svět se nezboří a každý stejně ví, že to je povětšinou  nějaká volovina.

Použité citace: Jan Amos Komenský: Truchlivý I, II a Labyrint světa a ráj srdce, Česká knižnice, 1998

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Mgr. Ondřej Kolář byl položen dotaz

návrat Ukrajinců

Je podle vás fér někoho nutit jít válčit, když nechce, a lze takové lidi vůbec nějak motivovat? Jestli někdo před válkou utekl, myslíte, že je něco, co ho přiměje jít válčit? Vždyť není nic cennějšího, než život. A jelikož se válka pro Ukrajinu nevyvíjí vůbec dobře, není třeba řešit, co bude Ukrajin...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 352. díl. Schmeedovy paměti

18:28 Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 352. díl. Schmeedovy paměti

Čtenářský zážitek Petra Žantovského z pamětí Woodyho Allena.