Ivana Haslingerová: 1.světová válka- událost, z jejíchž důsledků žijeme dodnes

Rozhodně nešlo jen o jakousi švejkovskou karikaturu typu „Zabili jste mi synovce, dostanete přes držku“, ale o konflikt, který Evropu, jež do té doby byla rozhodující mocenskou velmocí světa, uvedl na cestu k zániku a v pozici globální velmoci ji poprvé vystřídaly Spojené státy americké. Šlo totiž o konflikt, který rozmetal předchozí společenský řád a nastartoval proces změn vedoucích k rozkladu do té doby zažitých společenských norem. Vznikl konflikt, který nastartoval dvě zrůdné totality dvacátého století a díky tomu společenská násilí v rozsahu, který byl do té doby nepředstavitelný. Mentalita válečných generací realizovala v myslích lidí tzv. občanské svobody. V důsledku toho byla bez odporu v Evropě akceptována násilná komunistická a nacistická hnutí. Ano, 1. světová válka otevřela dveře bolševismu a posléze nacismu.

President Václav Klaus uvádí seminář IVK, na němž se nad důsledky 1. světové války zamýšleli (zleva) z politického hlediska výkonný ředitel a specialista na historii IVK Jiří Weigl, z historického hlediska historik Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů, z pohledu ekonoma Ladislav Tajovský z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické a z pohledu politologa se na ně podíval vedoucího katedry politologie Fakulty sociálních studií MU v Brně politolog Doc. Stanislav Balík.

President Václav Klaus uvádí seminář IVK, na němž se nad důsledky 1. světové války zamýšleli (zleva) z politického hlediska výkonný ředitel a specialista na historii IVK Jiří Weigl, z historického hlediska historik Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů, z pohledu ekonoma Ladislav Tajovský z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické a z pohledu politologa se na ně podíval vedoucího katedry politologie Fakulty sociálních studií MU v Brně politolog Doc. Stanislav Balík.Ivana Haslingerová, Fragmenty

Seminář zahájil president Václav Klaus v roli moderátora

Přestože lidstvo válčilo i před tím, byla tato válka od všech předchozích odlišná svou silou a dopady. Poprvé se bojovalo na všech kontinentech a velkou úlohu v ní sehrály mimoevropské velmoci. Válka zásadně změnila nejen mapu Evropy, ale i Blízkého východu. Zmizela nejen Habsburská monarchie, ale i tolik obávaná a nenáviděná Osmanská říše. Rusko se dostalo nástupem bolševismu do krize, s jejímiž důsledky bojuje dosud. Důsledky této války byly rozhodující pro celý zbytek 20. století a vlastně se s nimi potýkáme dosud. Mnozí historikové tvrdí, že 20. století začalo až touto první světovou válkou, jejíž důsledky jsou dodnes nedozírné. Aniž si to ve shonu běžných událostí uvědomujeme, ovlivnila tato válka životy nejen našich prarodičů a rodičů, ale dodnes ovlivňuje životy nás všech. Pokud se Vám toto tvrzení zdá nadsazené, začtěte se do názorů historika, politika, ekonoma a politologa, kteří o důsledcích této bezprecedentní události na naší současnost diskutovali na semináři Institutu Václava Klause (IVK) pod názvem „Sto let od počátku první světové války“.

Seminář přišla vyslechnout i paní rektorka Vysoké školy ekonomické prof. Ing. Hana Machková, CSc., a předseda Akce D.O.S.T. Michal Semín
Panelisté se na něm zamýšleli nejen nad důsledky války, ale i nad analogií se situací tehdejší Evropy pod vlivem Německa a Rakouska-Uherska a nyní pod vládou Evropské Unie. Přestože nám neustále eurohujeři podsouvají myšlenku, že díky vzniku superstátu EU nemůže dojít ke třetí světové válce, dospěli přednášející k závěru, že současná EU se nachází ve velmi podobné situaci jako tehdejší Rakosko-Uhersko. I tehdy byla Evropa rozdělena na státy vyspělé a méně vyspělé. Vyspělé státy se sdružily do Trojspolku a nespokojené státy do Trojdohody. Z ekonomického hlediska zvítězila poprvé v dějinách mimoevropská velmoc, USA, která díky válce produkovala po jejím skončení suverénně nejvíc z toho, co do té doby kterákoliv velmoc dosahovala - polovinu světového HDP. Tím začala éra marginalizace Evropy. K tomu nyní přispívá EU svými nesmyslnými normami a předpisy mírou vrchovatou. Nejhorším důsledkem války ale byla proměna idejí a duchovního světa společnosti, kterou přinesla. Hrůzy války znamenaly odklon od starého předválečného světa. Lidé přestali věřit v Boha, protože ten nefungoval tak, jak si představovali, a toho využil marxismus. Ne ten původní, ale nový tzv. kulturní marxismus, který pokřivil myšlení několika generací na celém světě, válka s ním trvá dodnes a je jen otázkou, zda není tato stoletá válka již kulturními marxisty vyhrána. Přestože první světová válka byla produktem zrození naší současnosti a znamenala tím pro nás veliký kladný přelom, byla to nejničivější válka do té doby v dějinách. Především tím, že otevřela dveře pro nástup komunismu, nacismu a kulturnímu marxismu.

Proč válka vůbec vznikla a analogie pro její vypuknutí se současností

Důvody, proč válka vůbec vznikla, se zdají na první pohled malicherné oproti jejím hrůzným důsledkům. Vznikla navíc pro většinu obyvatel naprosto překvapivě. Ještě v roce 1913 tři příbuzní anglické královny Viktorie, německý císař Vilém II., anglický král Jiří a ruský car Nikolaj II. slavili v Německu společně svatbu Vilémovy dcery. Německo bylo vyspělým průmyslovým státem, Anglie námořní a koloniální velmocí, francouzský dvůr byl obdivován pro svůj lesk a Vídeň byla centrem zábavy. Dalo by se říci, že vyspělá a bohatá Evropa tančila valčík. Nikdo netušil, jaká závist, strach a touha po moci se skrývá v duších některých jejích vedoucích politiků.

Historik Jan Eichler vidí hlavní živnou půdu pro válku především v rozdělení Evropy na státy nespokojené, sdružené v tzv. Trojdohodě (ukřivděnou Francii ze ztráty Alsaska a Lotrinska, Ruskem bojícím se Drang nach Osten a VB obávající se ztráty nadvlády na mořích) a na státy spokojené, ale přesto toužící po ještě větší moci, sdružené v Trojspolku (Německem s rostoucím podílem na světové výrobě se silnou armádou, ekonomicky silným Rakouskem a Uherskem a Itálií bažící po větší námořní nadvládě, než má VB). Na konci 19. století díky tomu vzrůstalo napětí mezi těmito velmocemi, z nichž každá chtěla být hegemonem v Evropě. A bylo jen otázkou času, kdy se spolky dostanou do válečného konfliktu. Stejně tak existují i v nynější EU dvě síly – státy bohatého Severu a chudého Jihu. Opět se v ní revizionistické mocnosti pokoušejí vytvářet obraz vojenského vyzyvatele a bezpečnostních hrozeb. Opět tam silné státy v čele s Německem touží po ještě větší moci.

Druhý důvod pro vypuknutí války byl podle Eichlera nedostatek státnické rozvahy plynoucí z toho, že před jejím vypuknutím měla Evropa přebytek politiků a nedostatek státníků. Navíc tito politici podléhali názorům svých generalit a bez státnické rozvahy chrlili velká prohlášení typu „Francie se války nebojí. Do vánoc 1914 válka skončí.“ Nikdo z nich nemyslel na obranu zemí, ale jen na rychlé vítězství a přenesení případného boje na území nepřítele. To bylo fatální selhání tehdejších politiků, kteří sklouzli duševně do militarismu, který byl rozvinutý nejvíce v Německu. Tehdejší císař Vilém například nikdy nechodil v civilu. Politici podléhali natolik stanoviskům generality, že nakonec sami přebírali způsoby generálních štábů, jejichž šéfové toužili po válečných ostruhách. V současném západním světě existuje rovněž militarismus, ale naruby. Politikové předkládají požadavky na vojenská řešení vojákům. Příkladem může být Karadžič a Miloševič. I nyní existují plány na rychlé vojenské útoky a ofenzivy, vzpomeňme například rychle řešenou Iráckou krizi. Pro tyto bezmyšlenkovité hurá akce byl vždy nadšeně politik Václav Havel, zatímco státník Václav Klaus, známý svým odporem k intervencionalismu, byl soustavně proti.Současná EU jedná tedy podobně. „Máme dnes vůbec státníky? Jsou jimi Cameron či Holland?“ položil si Jan Eichler otázku.

Třetí příčinou první světové války bylo podle Eichlera to, že průmyslová industrializace přešla v první válce do industrializace v zabíjení. Nyní také nastává ve světě postheroické technické válečnictví. Piloti z velké výšky shazují bomby mnohdy za cenu nepřesných zásahů.

Jiří Weigl upozornil na to, proč válka přerostla do takových nečekaných rozměrů. Bylo to důsledkem spojeneckých smluv mezi státy. Nejvýznamnější zastánci války v Rakousku, Ferdinand d´Este a náčelník generálního štábu Kondrad Von Luxembourg, kteří viděli ve válce především cestu, jak upevnit a učinit funkčnějším monarchii zbavením italského nacionalismu, i německý císař Vilém II. toužící po porážce Francie a Ruska, podcenili ve svém proválečném opojení, že státy, které napadnou, mají uzavřené pevné smlouvy o pomoci s představiteli dalších zemí a že vypoví válku i jim. Další chybou těchto politiků bylo, že čekali střet rychlý a vůbec si nepřipouštěli, že kulomety a dělostřelectvo přibijí armády na leta do bláta zákopů, v nichž miliony zbídačelých vojáků ztratí důvěru ve vedení, a v zázemí budou obyvatelé s dlouhým utrpením také nespokojeni. Válka proto svým neočekávaně dlouhým průběhem otřásla společenskými autoritami a měla naprosto jiné důsledky, než její vyhlašovatelé předpokládali.

Jaké byly důsledky této války

Kromě nesmírného utrpení a bolesti ze ztrát nejbližších měla válka především fatální dopad morální. Z ekonomického propadu, byť obrovského, by se po stu letech již svět vyprostil jako z každé krize, jimiž lidstvo prošlo, ale z proměny idejí a duchovního světa, který tato válka přinesla, se nedokázal vypořádat dodnes. Přestože první světová válka byla produktem zrození naší současnosti a znamenala pro nás veliky kladný přelom, byla to nejničivější válka do té doby v dějinách. Naší země se dotkla nejen ztráta 300 000 padlých vojáků, ale i jejich rodin. Děti předčasně dospěly, neb musely pomáhat místo otců s obživou a správou gruntů, rodiče umírali bez dědiců, ženy bez manželů. Mužští vrátivší se z vojny se odcizili, ztvrdli. „V Bludovské kronice z roku 1914 se navíc píše, že padli zpočátku ti nejhodnější hoši, kteří jako poslušní a slušní vykonávali horlivě svou povinnost. Stálo by to za pozornost historiků,“ uvedl Stanislav Balík a zdůraznil, že všechny tyto hrůzy války znamenaly odklon od starého předválečného světa. Zrodila se po ní ztracená generace. Lidé přestali věřit v Boha, protože nefungoval, jak si představovali. Nedovedli pochopit, že když se modlí a do kostela chodí, že válka stále trvá. A když viděli, čeho je člověk schopen, přestali věřit dokonce i v člověka jako v obraz Boží. Tohoto odstanění vlivu náboženství využil marxismus. Ne ten původní, ale nový tzv. kulturní marxismus, který byl nejdestruktivnějším důsledkem války.

V mnoha státech vznikaly Sovětské republiky rad, v nichž se aplikoval. Byl to vlastně marxistický revizionismus, který revidoval, kdo je hlavní revoluční silou. V klasickém marxismu to měl být proletariát. Jeho vyznavači se naivně domnívali, že vazby ve třídách jsou silnější, než v rodinách, natož pak v nějakém vlastenectví. Počítali s tím, že dělníci z různých států nebudou mezi sebou bojovat. Ale němečtí, francouští, belgičtí i britští dělníci byli pro válku, v níž v boji za národ spolupracovali s buržoasií. Padla tím mezinárodní internacionála a po válce bylo jasné, že má-li marxismus platit dál, je nutno nahradit proletariát něčím jiným, co lidi zachrání před západní civilizací. Našli to v kulturní frontě levicových intelektuálů. V roce 1923 vznikla v Německu tzv. Frankfurtská škola kulturního marxismu. Byli v ní velice silně levicově založení lidé. Jejich vůdce židovsko-maďarského marxistického filosofa György Lukácse považoval dokonce sám Lenin za ultralevičáka. Během Maďarského povstání v roce 1956 byl krátce ministrem kultury vlády Imre Nagyho. Propagoval v ní velice ostrý kulturní terorismus, zavedl radikální sexuální vzdělávání ve školách. Náboženství bylo podle něho nesmyslné, protože nás připravuje o rozkoš, pohlavní styk měl být svobodný, ženy se měly vzbouřit proti sexuálním zvyklostem, to vše za účelem zničení rodin jakožto klíčových institucí prohnilého Západu. Druhý velký guru kulturního marxismu byl filosof, politik a italský novinář Antonio Gramsci. Zaměřil se na kritiku kapitalismu. Zlobilo ho, že je zakořeněn víc, než se připouštělo, a že ovlivňuje kulturu nad společností tak, že pracující spojují dobro spolu s buržoasií. Snažil se proto pro pracující vytvořit vlastní kulturní hegemonii, kterou pokládal za první věc pro získání politické moci.

Nejhorší však bylo, že tito představitelé Frankfurtské školy uprchli spolu s mnoha kolegy a studenty před Hitlerem do USA, čímž ovlivnili pedagogiku v celém moderním světě. Vrchol nastal na Západě v roce 1968. Pokřivilo to myšlení několika generací, neboť hlásali, že svoboda je otroctví, mír je válka, která znamená výstřel proti Západu, který přinesl nikde nevídané otroctví člověka. "Bohužel tato válka trvá dodnes jako stoletá a je jen otázkou, zda není již kulturními marxisty vyhrána. Zda jenom pár skupinek roztroušených po světě, jako japonští vojáci po druhé válce, neodmítá uznat její konec," uzavřel politolog Balík. V EU rozhodně tito kulturní marxisté, u nás zvaní havlisté či pravdoláskovci, vyhráli. Jejich hlásání o nepolitické politice ale současné volby pohřbily. Je to alespoň jiskřičko naděje, že se blýská na lepší časy?

Podle Jiřího Weigla měla válka tři hlavní důsledky: rozklad Němci do té doby vedené střední Evropy, ovládnutí Ruska socialistickou sektou bolševiků a vykrvácením vítězné Francie v důsledku bojů na dvou frontách. Francie se ze svého Pyrrhova vítězství nikdy nevzpamatovala a ztratila vůli po historické rivalitě s Německem, Rusko bylo vyřazeno jako významný spoluhráč evropské politiky a válkou oslabená a zadlužená Velká Británie ztratila sílu být námořní velmocí. Ambiciózní a dynamické Německo, jehož agresivní expanze měla velký podíl na této válce, ač poraženo, zůstalo nadále destabilizující silou vedoucí v průběhu dvaceti let ke druhé světové válce. Až porážka v této druhé světové válce z něj udělala poučeného partnera ve spolku evropských zemí, který získal název EU.
Levicová inteligence odsuzovala shnilý měšťácký svět a kapitalistickou společnost s pevným řádem. Vypuknutí války proto provázelo nadšení v hlavních zemích. Ten měšťácký svět byl sice zničen, ale odmítnutí minulosti otevřelo prostor pro revoluční vlnu inspirovanou bolševismem a jeho zdánlivými protipóly fašismem a nacismem. Mentalita válečných generací realizovala v myslích lidí tzv. občanské svobody. V důsledku toho byla bez odporu v Evropě akceptována násilná komunistická a nacistická hnutí. Rakousko doufalo, že válkou upevní monarchii, která byla mj. brána i jako ochrana před bolševismem. Ironií bylo, že právě válečná porážka přinesla konstelaci pro Masaryka a vznik Československa. Jinak by to Německo, ale ani čeští Němci nepřipustili. Válka přinesla oslabení jejich tisíciletého vlivu v Evropě.

Rozpad Osmanské říše a balkánské osvobození přinesli vznik národních států, čímž se vytvořila ohniska pro další války 20. století. Blízký východ byl rozparcelovaný. Dohoda mezi Francií a VB narýsovala nové hranice pro vznik Izraele a Islám se ocitl v rozkladu. Vznikla permanentní oblast bojů. Občanské války v Sýrii a chaos v Iráku jsou moderním pokusem o překreslení těchto hranic. Rusko bylo zatlačeno na východ, Turecko se stalo regionální velmocí. Je ironií, že toto nakonec vyhovuje více cílům poražených mocností než zemím Dohody. "EU je konceptem těchto evropských velmocí. Nám může být útěchou, že náš stát zůstal zachován a měli bychom ho hájit a uhájit," uzavřel Jiří Weigl.

Každá válka je coby institucionalizované ničení ekonomickým mezníkem číslo jedna. Podle ekonoma Ladislava Tajovského nejvlivnější ekonom minulého století Meynard Keynes napsal v reakci na války jediné dílo, které jde dodnes číst, a to Ekonomické důsledky míru. On sám pokládá 1. světovou válku z ekonomického hlediska za ekonomický fenomén první svého druhu, protože v evropském konfliktu zvítězily poprvé mimoevropské velmoci a díky němu začala éra marginalizace Evropy bez konce. Evropa se stále odsouvá do většího pozadí a zajímá stále méně světových politiků. Z ekonomického hlediska měla 1. světová válka tři hlavní důsledky - mezinárodně ekonomické, makroekonomické a hospodářskopolitické:

Skončilo století bezprecedentního hospodářského růstu. V roce 1913 byl růst evropské ekonomiky především díky exportu, 25násobkem roku 1800. Válka toto zničila a trvalo to až do roku 1929, než Evropa vyrovnala poměr mezinárodního obchodu s rokem 1913. Začal se zachvívat koloniální evropský systém, který skončil po druhé světové válce. Válkou nastala mezinárodní ekonomická dezintegrace tím, že se po válce státy bránily obchodování zavedením obrovských celních bariér. USA se před zbídačelou Evropou uzavřely úplně. Nastal obrovský nárůst mimoevropské konkurence v zemědělství i v průmyslu. Pole se v Evropě za války takřka neobdělávala, vojáci ale museli jíst víc než normálně. USA proto rozšířily zemědělskou výrobu a po válce již pole nezaoraly. Díky tomu na konci války produkovaly suverénně nejvíc, co kdy velmoc dosahovala - polovinu světového HDP. Teprve v krizi klesl v roce 1932 objem zahraničního obchodu USA na úroveň roku 1905. USA proto zpočátku válku nevnímaly jako nebezpečí, právě naopak. Americké učebnice historie považovaly za klíčovou událost roku 1914 otevření Panamského průplavu, ne válku. Průmysl třetí největší ekonomiky světa Japonska, který nás před válkou takřka nezajímal, vzrostl po válce na druhé místo hned za USA. Válka tak vnesla do hospodářské politiky nový rozměr ekonomiky s nulovým součtem. Vydělám to, co jiný prodělá.

Dvě třetiny evropských států financovalo válečné operace zadlužením, s nímž po válce musely bojovat, a nevrátily se na předválečný stav. Profesor Klaus pro tento stav zavedl termín efekt západky či záklopky. Náklady na zásahy států v kritických událostech skokově stoupají, po jejich odeznění se sice skokem sníží, ale nikdy ne na původní úroveň. Například daň z příjmu pro dvě procenta nejbohatších občanů činila v USA v roce 1913 pouhá 2 % a v roce 1918 již 72 %. Po válce sice prudce klesla, ale ne na předválečná 2 %, ale pouze na 25 %. Ve druhé polovině 20. století ji zvýšila 2. světová válka dokonce na 92 %. Před válkou bylo zlato jediné platidlo. Po válce nastal rozklad zlatého standardu. První americká centrální banka vydala státní dluhopisy na financování zbraní. Válkou zmizelo z mezinárodního obchodu Rusko, které mělo obrovské zdroje a bylo šestou ekonomikou světa. Po VŘSR a vítězství bolševismu se stalo první zemí v historii, kde se obchodovalo se státem, což vedlo k jeho obrovskému ekonomickému úpadku.

Role Franze Josefa na rozpoutání války

Panelisté se shodli na tom, že jeho role byla marginální. Byl to již osmdesátiletý smrtelně nemocný stařec, který podlehl tlaku rodiny a německého císaře Viléma, i když mu nebyl podle chuti. V Rakousku byla hlavní proválečná strana vedena jeho synovcem Ferdinandem d´Este a náčelníkem generálního štábu Kondradem Von Luxembourgem, kteří viděli ve válce cestu, jak Rakousko upevnit a učinit ho funkčnějším zbavením se nacionalismu. O neochotě zbožného císaře k podpisu pod vyhlášením války svědčí mj. i to, že žádal k tomuto kroku požehnání papeže Pia X. Když tento ho nevydal, prosil ho alespoň o požehnání pro jeho osobu, ale ani tu od Svatého otce nedostal. Podle Jiřího Weigla byl František Josef sice rigidní člověk, který se snažil udržet starý svět, ale jeho úloha v rozpoutání války nebyla hlavní. Ekonom Tajovský se na roli Franze Josefa dívá dokonce jako na státníka, pod nímž se nikdy naší zemi nedařilo tak dobře. A politologovi Balíkovi visí obraz císaře dokonce v jeho univerzitní pracovně a nepokládá ho rozhodně za hlavní příčinu války. Válka by podle něj vypadala možná jinak, ale došlo by k ní stejně. Vedla k ní řada jiných příčin, o nichž byla řeč.

Proč si 1. světovou válku nepřipomínáme tak intenzivně jako tu druhou?

Je zvláštní, proč tato válka, která změnila tvář světa a naše osudy více a zásadnějším způsobem, než ta druhá, jakoby z naší paměti vymizela a nahradila jí její švejkovská karikatura: „Pravidelně jsem se v květnu účastnil akcí u příležitosti konce 2. světové války. Nic se ale nekonalo k uctění tisíců památníčků stojících v každé vesničce na paměť těch, kteří padli jen o 20 let dříve, než tato druhá válka začala. Kladl jsem si vždy otázku, proč je tomu tak,“položil si otázku Jiří Weigl. Odpovědí je, že pro nás přinesla tato válka vznik samostatného státu a to poněkud zastínilo její hrůzy. Při oslavách nové republiky se na její hrůzy těžko vzpomíná.

Potvrdil to i president Václav Klaus:"Jednou jsem začal projev u příležitosti vzniku samostatné republiky vzpomínkou na naše vojáky, kteří bojovali v první světové válce, a vyvolalo to hrozivé překvapení. Jako by ten milion vojáků neexistoval a vše vybojovaly jen legie. Těší mne proto, že se slovo legionář na semináři nevyslovilo. Potvrzuje to můj názor, že role legionářů byla umělý konstrukt Masarykismu, což je totální dezinterpretace dějin. Jako by těch několik legionářů byla celá světová válka. Dědeček mi ukazoval díru na hrudi z průstřelu plic na Pijavě. Pro mě to byla autentická událost. Naši vojáci nakonec skončili jako vítězové, i když bojovali v milionovém uskupení rakouských vojáků."