Dramatické události dvacátého století nás naučily hledět na třídní konflikty na straně jedné a snahu ustavit pevné národní společenství na straně druhé jako na dva protikladné fenomény. Idea národa byla podle marxistů širokým vrstvám vnucována proto, aby odvedla jejich pozornost od oprávněného boje za dílčí sociální práva. Sugestivní a lyrický pocit národní jednoty měl údajně za cíl potlačit vědomí společenské nespravedlnosti a vytvořit falešný pocit sounáležitosti vykořisťovatelů a vykořisťovaných.

Sociální střet je život sám

Domnívám se, že antagonismus třídního konfliktu a národního společenství je do značné míry umělý. Odmyslíme-li si adjektivum „třídní“, které je příliš zatíženo marxistickým utopismem, uvědomíme si, že sociální střet je přirozenou součástí společenského života. Lidé mají odlišné zájmy a sdružují se do skupin, aby je ve veřejném prostoru prosadili. Člověk je domestikovaný predátor. Archaické komunity nežily v rousseauovském pacifistickém ráji, ale ve světě permanentního tvrdého boje o holou existenci. Jak ukázal například Steven Pinker, míra kolektivního násilí v dějinách spíše klesá. Kdosi vypočítal, že pokud by válečné konflikty dvacátého století probíhaly se stejnou brutalitou jako střety mezi indiánskými kmeny v Amazonii, zahynuly by více než dvě miliardy lidí.