Ministr zahraničí Tomáš Petříček uvedl v pondělí pro ČTK, respektive pro web Aktuálně.cz, že „pro EU a USA jsou (Kurdové) spojenci, kteří pomohli porazit tzv. Islámský stát“ (blíže zde). Tohle tvrzení je ovšem samozřejmě přinejmenším diskutabilní.

Nebyli včas na správném místě

Kurdové měli historickou smůlu v tom, že když se rodily politické hranice moderního Blízkého východu, nebyli jejich představitelé ve správný čas na správném místě. Z tohoto důvodu je toto přibližně pětatřicetimiliónové etnikum s nejistými kořeny, které hovoří jazykem indoevropského původu, rozptýleno v několika státech. Žijí především v Turecku, Iráku, Sýrii a Íránu. Podle Sykesovy-Picotovy dohody o rozdělení Osmanské říše po její porážce v první světové válce, podepsané v květnu 1916, měla oblast Kurdistánu v turecké severovýchodní Anatolii (společně s Istanbulem) připadnout Rusku. Bolševická revoluce ovšem Rusko z dělení osmanských teritorií na Blízkém východě vyřadila. Velká Británie a Francie si přiřkly své sféry vlivu v budoucím Iráku, Sýrii, Libanonu, Palestině a Jordánsku a většina kurdské populace se ocitla pod vládou etnicky definovaného moderního sekulárního tureckého státu. Jeho vůdce Mustafa Kemal neměl velké pochopení pro práva národnostních menšin, jak se o tom mohli přesvědčit Arméni, Řekové nebo i Kurdové.