V uplynulých dnech jsme v českém veřejném životě a mediálním prostředí byli svědky vyhrocené rétoriky přicházející z různých stran politického spektra. Bezpochyby se naplno projevila potlačovaná neuróza pramenící z několikatýdenní karantény spojená s úlevou, že první nápor pandemie byl pravděpodobně úspěšně odražen. Byli jsme svědky prohlášení, která za maskou altruismu a strachu o ekonomické zdraví země jen chabě zakrývala budoucí politické aspirace. Objevily se obavy o občanské svobody. Současný stav byl nepříliš vkusně a historicky přesně srovnáván s dobou husákovské normalizace. Na půdě parlamentu probíhaly vášnivé dohady o délce mimořádných opatření, během nichž se každý další den navíc zdál dlouhý jako století. Domnívám se, že tato posttraumatická hysterie nepředstavuje optimální přípravu na postkoronavirový svět, do něhož právě vstupujeme a ve kterém nás čekají náročné úkoly, jež ovlivní povahu české národní existence na několik desetiletí.