Něco hlídat, není snad hřích, ne? Zvlášť, když to děláte poctivě. Nehlídám navíc každý den, ale občas pár dvanáctek „dám“. A ne piv. Dvanáctihodinových služeb. Mezi nimi mívám čtyři dni volna.

A dnes? Páni! Já tu službu nakonec neměl. Již tam seděla ve vrátnici úřadu kolegyně Barča. Koukal jsem jako zjevený? Ale ne. Nedal jsem na sobě naprosto nic znát, ba prohlásil, že jedu okolo náhodou. Že se na Barču jen chci podívat. Snad ji dokonce miluju. Atd. Už jsem takový: Nakecám toho, ale sexu se ode mě dočkala málokterá. Ani o to podle mě nestály, i když nevím. Avšak k věci. Bylo to po... tak třítýdenní dovolené. Tu jsem trávil částečně s jedenadvacetiletým synem, chvílemi s milenkou a – naštěstí - taky s maminkou. Hodně jsem jako obvykle četl (i dětské knihy, i Fowlese), o něco méně psal a už vůbec jsem nedokončoval svůj skvělý románek V nitru Kamerunu. Proč ne? Nevím. Napsat článek, to je věc chvíle. Ale román je zvláště ve finální fázi otročina, otročina blížící se až práci na korektuře. A člověk by měl být snad někde zavřený. A to, že v mé (krvavé) knize vystupuje i „sám“ Samuel Rockefeller (kladná postava a lovec posedlý obří šelmou „mgvou“), mi přitom naprosto nepomůže.

Dovolená se blížila ke konci a znovu do práce se mi... zrovna moc nechtělo. Nu, ale jel jsem. A hle, nic. Ještě nic. Až pozítří. A... Náhle jsem měl spoustu času. Nebo snad ne?

Ta věta „náhle jsem měl spoustu času“ je krásná, nekonečně půvabná a již ji napsal Ota Hofman. V Panu Tau. A Ota... Prochází se poté v kůži svého hrdiny Rotterdamským přístavem i jinde a dokonale to zilustroval - nadále žijící – borec z Prahy, malíř pan Šalamoun.

„Náhle jsem měl spoustu času,“ stojí pod sadou obrázků Šalamounem ilustrované knihy.