Dalším autorem knihy je Foglar sám. Sice by působilo směšně, kdybychom publikaci nazvali „zbrusu novou“ a jenom „zamaskovanou“ foglarovkou, popřít nicméně nelze, že se jí část zde přítomného materiálu měla stát – a právně první z názvů je produkt podobné snahy.

Za války psal totiž autor Rychlých šípů rozhlasové scénáře a tyto, byť kráceny, jsou knihou roztroušeny. Majitel autorských práv nicméně jejich samostatné vydání zatím neumožňuje.

V tlustospise Zdeňka Bauera představují jen malou část a nejvíc jich objevíme v šesté (z celkových třinácti) kapitol nazvané prostě Obsah a vysílání Klubu zvídavých dětí (str. 114-149). Klíčové oddíly publikace jsou i ten osmý (Kulíšek / Správný kluk a jeho čtenářské kluby / kroužky) a jedenáctý (Foglarovo redaktorování v závěrečném období Protektorátu), avšak není fair play tak vybírat. Precizně zdokumentovaný celek podobné zacházení nezasluhuje.

Ona „nová foglarovka“ sestává dnes ze dvou verzí Foglarových scénářů a teprve krátce před vytvořením sazby bylo její vydání stopnuto. Jde o 145 normostran a kromě Zdeňka Bauera je doposud takřka nikdo vcelku nepřečetl. Ale rozrostly se o komentáře, které měly původně tvořit doslov; i nahlédněme do Prahy let čtyřicátých.

Tenkrát byl Foglar v centrále nakladatelství Melantrich na Václaváku po zastavení Mladého hlasatele náhle „moc nápadný“, a tak jej ředitel Jaroslav Šalda v květnu 1941 poslal do závětří neboli dnešní ulice Victora Huga na Smíchově, kde už pracoval i spisovatelův někdejší kolega Karel Bureš, redaktor čtrnáctideníku Světový zdroj zábavy a poučení.