Naposled na věc upozornil loni badatel Tomáš Vučka ve své přínosné publikaci Cesta za modrým světlem. Meditace nad texty Jaroslava Foglara (http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/20834-toma-vuka-a-jeho-nova-kniha-o-foglarovi), a zatímco dětští protagonisté foglarovek mnohdy jednají s dospělými až moc pokorně, ba poníženě, tito naprosto nevynikají laskavostí ke světu chlapců; až na výjimky typu Rikitana.

Co se týče kresleného seriálu o Rychlých šípech, akcentuje onu zlovolnost nejen scénář, ale i kresebné zpracování Jana Fischera, ale notně i jeho pokračovatele Marka Čermáka.

„Nedávej nikdy na první dojem, neboť je vždy pravdivý,“ napsal kdysi Oscar Wilde. Co tím mínil? To, že po Londýně, ale i světě jistě chodí i ryzí dobrotiska, ale není to zdaleka pravidlem a často jsme každý, i kdyby jen trochu, vychýleni. Ať už kamkoli.

Těmi vnímavými lidmi to může být odhaleno již a právě při prvním kontaktu a Wilde fakticky vyjádřil přesvědčení, že by ti vnímavci, mezi které sám patřil, neměli v takových případech okamžitě brát nohy na ramena a neměli by „prokouknuté“ spoluobčany rovnou odepisovat.

Ne však z toho důvodu, že druhý dojem často bývá lepší. Prostě už proto, že je možná líp spoluobčana brát či přijmout, jaký je, takže i s potenciální jinakostí. Neboť kam vede opak takového přístupu? Ne snad výslovně do pekel, jakmile však jednou začneme intuitivně a příliš kastovat lidi, tak už to nemusí skončit nikdy nikde.