Ivo Patta: Bankéři drze přesvědčují, že cílem a vrcholem celoživotního snažení musí být vysoké úspory na stáří. A to bez ohledu na výchovu dětí

Proto opět jedno překvapivé sdělení na úvod:

Bankéři vedou informační válku proti dítěti.

Bankéři ji vedou tím způsobem, že nás všechny systematicky a dlouhodobě přesvědčují o nezbytnosti spoření na důchod a to pokud možno povinně. Tím v praxi odčerpávají z ekonomicky aktivních rodin s dětmi, tj. z rodin pracujících a daně platících rodičů, finance tolik potřebné na výchovu dětí. Přitom se jedná o naprosto falešnou argumentaci, jak jsem ukázal v předcházejícím článku „Ekonomové a dítě“.

Bankéři proto mají svůj podíl na nízké a stále se snižující porodnosti. Činí tak naprosto bezohledně, protože bez ohledu na výchovu dětí v rodinách. Skrytou činnost bankéřů penzijních fondů vystihla ekonomka Ilona Švihlíková, když řekla, cituji: „Ten systém je plně zásluhový, a já jsem ve své analýze uvedla, možná to zní ostře, ale je to naprosto logický vývod: pokud by se přešlo na plně fondový systém, tak nejlepší, nebo logická reakce žen bude vůbec nemít děti; protože v tu chvíli mít děti, je poukázka do chudoby.

Bankéři mají tu drzost nás všechny přesvědčovat, že cílem a vrcholem našeho celoživotního snažení musí být vysoké úspory na stáří a to bez ohledu na výchovu dětí. Že tak činí systémově a dlouhodobě doložím na práci tzv. Bezděkových komisí.

Bezděkova komise č. 1 (BK1), pracovala v letech 2004 – 2005 na základě propočítávání možných řešení jen na základě peněz, při absenci parametru jakým je člověk. Byla to penzijními fondy šikovně prosazená systémová chyba v závazné metodice práce komise. Celou práci Bezděkovy komise č. 1 lze proto charakterizovat jako skrytou propagaci penzijních fondů. Nemohlo tomu být jinak, protože experti penzijních fondů, ať již stávající nebo v blízké budoucnosti fondy angažovaní (např. I. Foltýn, V. Bezděk), měli lví podíl na práci komise. Výsledky práce komise Vladimír Bezděk charakterizoval negativně, když v pátek 27. května 2005 velmi diplomaticky řekl: „Žádné z předkládaných řešení není optimální“. Já mohu dodat: nemohlo tomu být jinak, protože hledání optimálního řešení bylo ze strany managementu bank komisi preventivně zabráněno.

Ze závěrečné zprávy BK1 ještě stojí za povšimnutí, cituji: „ Kapitola 3.2.13. Výsledky základní varianty prokázaly, že v dnešním důchodovém systému jsou zabudovány vážné potíže a dlouhodobě by systém beze změn dosahoval deficitu na úrovni 4-5 % HDP“.

K tomu uvádím: V současném důchodovém systému zabudované vážné potíže se týkají demografického deficitu, tj. katastrofálně nízké porodnosti, kterou se bankéři ohání jako informačním klackem nad hlavami občanské veřejnosti. Přitom právě demografický problém bankéři ve svém, již v Bezděkově komisi č. 1 skrytě prosazeném, bankovním produktu nazvaném „Penzijní fondy“ neřeší ani náhodou.

Bezděkova komise č. 2, přesněji PES (poradní expertní sbor), byl vybrán čistě klientelisticky s jedinou výjimkou. Tou bylo jmenování JUDr. Víta Samka za odbory. Pan Samek měl potíže i s tím, aby jeho námitky byly alespoň písemně zaznamenány. Předem zadaný výsledek byl jasně stanoven. Cílem bylo doporučení penzijní reformy v podobě receptu z bankovní kuchařky. Nebylo chybou tzv. Bezděkových komisí, že předpokládaná hostina penzijním fondům ve velkém legislativním finále nevyšla tak, jak si bankéři představovali. Že tak činili a činí pro vlastní zisk je zřejmé na první pohled, ale je za tím ještě mnohem více, jak ukážu v závěru článku.

Poplatky za správu účtů penzijních fondů jsou na první pohled nízké, je třeba si ale uvědomit, že budou vybírány několik desítek let a tím narostou na desítky procent, promítnuto k výši spravovaných financí! Přitom zajištění vkladů v penzijních fondech neexistuje, na rozdíl od původního spoření na důchod se státním příspěvkem, dnes tzv. třetí důchodový pilíř.

Právě teď a právě zde je potřeba jasně říci:

Zajištění stáří nemůže být založeno na rizicích finančních trhů.

Za honosným názvem Velká důchodová reforma se skrývá jen a pouze bankovní produkt. Bankovní produkt, jehož redukovaným cílem (nepovinný II. spořící pilíř), bylo v Česku přihrát do rukou bankéřů každý rok částku 33,3 miliardy korun. Byly to předem vykalkulované peníze, se kterými burzovní makléři (brokeři), měli převážně hrát na finančních trzích. Jedná se v první řadě o peníze vytunelované ze sociálního systému, konkrétně České správy sociálního zabezpečení (předběžný odhad Ministerstva financí ČR byl 20 miliard korun).

Zbývajících 13,3 miliard korun mělo být vytaženo z kapes občanů. Občanů, kteří si včas neuvědomili, že přihlášením se k Velké důchodové reformě již nebudou občany svobodnými. Proč? Protože jejich svobodná volba byla tvrdě omezena jejich podpisem. Podpisem, kterým se celoživotně upsali penzijním fondům. Navíc tito již nesvobodní občané si vůbec neuvědomili další důležitý fakt, že budou čerpat peníze z I. důchodového pilíře a tím přímo okrádat své rodiče. Ano, ti co vstoupili do vládou silově prosazeného II. spořícího důchodového pilíře, okrádají vlastní rodiče-důchodce o 10,7 % z peněz, určených na jejich starobní důchod (3 % z 28 %). Okrádají vlastní rodiče - důchodce o peníze pocházejících z transferu sociálního pojištění. Okrádají vlastní rodiče o peníze přímo vyplácené Českou správou sociálního zabezpečení důchodcům. Důchodci to již pocítili v podobě snížené valorizace.

Sami spořílkové se kromě ztráty svobody rozhodování stávají do budoucna ubožáky, protože ztratí i to, co na své konto v II. spořícím důchodovém pilíři ve skutečnosti doslova ukradli z kapes svých rodičů-důchodců. Ztratí i to, co dávají z kapsy vlastní. Proč? Protože druhý spořící důchodový pilíř, na rozdíl od třetího pilíře, přenáší riziko investování peněz z brokerů penzijních fondů, na spořílky. Doufám jako optimista, že po čtyřiceti letech zbude ubožákům na jejich kontě u penzijního fondu alespoň tolik, aby si mohli koupit kapesník a utřít si slzící oči.

Nepřeháním, rizikem není jen inflace, nestabilita politická, ekonomická recese či krize, o výnosech penzijních fondů těsně nad hranicí inflace či pod touto hranicí ani nemluvě. Rizikem jsou samotné finanční trhy a jejich finanční deriváty. Finanční deriváty, jejichž prostřednictvím se bude hrát o důchodovou budoucnost klientů penzijních fondů. Proto jsem problém uvedl větou: Zajištění stáří nemůže být založeno na rizicích finančních trhů.

Warren Buffett jeden z miliardářů, kteří „šli do sebe“ a začínají myslet na důsledky svého konání, prohlásil, že finanční deriváty jsou ve skutečnosti "zbraněmi hromadného finančního ničení". Protože zatím vybuchly jen z malé části v roce 2008, podívejme se na fakta, která v souvislosti s aktivitami penzijních fondů bankéři tají před našimi občany.

Peníze uspořené v penzijních fondech investují burzovní makléři z velké části na finančních trzích. Následně se tyto peníze digitalizují do podoby finančních derivátů a jsou obchodovány. Stávají se tak horkými penězi a to doslova, protože ve finančních derivátech banky obchodují denně přes tři biliony dolarů (3 020 000 000 000 $). Přitom k prosperitě světového obchodu je dostačující denní obrat plateb třicet miliard dolarů (30 000 000 000 $). To znamená, že banky obchodují stokrát více virtuálních peněz, než je skutečný obrat světového obchodu. Uvedený údaj jistě postačí k vysvětlení, proč jsem použil termín „horké peníze“. Vedle rychlosti obratu takovýchto digitalizovaných peněz je potřeba uvést také druhý ukazatel a tím je jejich objem.

Když se podíváme na celkový objem "produktů" zvaných finanční deriváty, je to částka nejméně ve výši 600 bilionů dolarů (podle různých odhadů 600 biliónů až 1 500 bilionů dolarů). Uvedená částka řádově desetkrát převyšuje roční světový hrubý produkt, tedy hodnotu zboží a služeb, které se vyrobily za rok na planetě Zemi. Nebo jinak řečeno, bankéři mohou okamžitě skoupit celou světovou produkci, kterou lidstvo vyprodukuje v příštích 10 letech.

Jak je něco takového možné? Je to tím, že jen 3 % peněz je vydáno emisními bankami a natištěno v bankovkách. 97 % peněz je virtuálních. Tyto virtuální peníze si dnes mohou elektronicky "tisknout" ostatní banky a dávat je do oběhu v podobě úvěrů (K. Pohlhammer Lauterbachová 2013)

Aby se finanční trhy udržely, musí do nich investovat reálná ekonomika. Tzv. Penzijní fondy jsou v tomto směru ideální bankovní produkt. Stačí jen přesvědčit vlády. Následně prostřednictvím spřátelených bank tečou každoročně z reálných ekonomik, přesněji státních pokladen, stovky miliard dolarů, euro a dalších měn, mezi nimi i miliardy korun, do virtuálního světa finančních trhů. Bez mohutného přílivu peněz z reálné ekonomiky ekonomická bublina v podobě finančních trhů nemůže existovat. Prostě by praskla, stejně jako mýtus o císařových nových šatech. Stačil by k tomu také pouhý výkřik jedné malé holčičky, jejíž pohled není zamlžen mýty, které dospělí chápou jako nevyvratitelné. Například mýtus o nutnosti spoření na stáří pro všechny.

Penzijní fondy jsou bankovní produkt, který umožňuje brokerům hrát na burze s miliardami korun ve vlastní prospěch, na základě cizího rizika. Rizika drobných spořílků, kterým je ze zákona znemožněno, z letadla s názvem penzijní fondy, vystoupit.

Pokud kdokoliv z nás chce hrát na burze jako burzovní makléř (broker), a zajistit si takovým způsobem svoji budoucnost, je to jeho svobodná volba. Měl by tak činit na vlastní riziko a nikoliv na účet možného vzniku škod pro ty druhé.

Zajištění na stáří by mělo být svobodnou volbou každého z nás již z toho důvodu, že bychom se měli chovat a také cítit jako svobodní občané v demokratickém státě. Více v článku Sociální reformy a dítě.

Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.