Hodně hovoříte o roli racionální analýzy při rozhodování, sběru faktů, jejich posouzení a vyhodnocení. Jakou roli ale dle Vás v tomto procesu sehrávají emoce? Domnívám se, že nemůže být jen negativní. Nemyslím si, že by emoce měli apriori sehrávat roli antagonistů racionality. Mám za to, že do rozhodování vnáší jinou kvalitu než samotná racionalita. Mohl byste se k jejich roli prosím zkusit vyjádřit?

Nezpochybňuju, že emoce jsou hrozně důležité. Jsou důležité k tomu, aby se nám dobře žilo. Aby naše životy byly šťastnější. Abychom lépe pracovali, kreativněji nacházeli nová řešení, abychom vytvářeli lepší vztahy a udržovali. A jsou důležité ke spoustě dalších věcí. Rozhodně podporuji, že by emoce měly rozvíjet.

Racionalita ale není doplňující mentální schopnost či vlastnost. Racionalita spočívá v tom, že při rozhodování  o pravdivosti, platnosti, nejvhodnější možnosti apod. je použit nějaký předem stanovený postup a že výsledek akceptujeme bez ohledu na to, jestli nám je příjemný nebo není.

Tady mohou hrát emoce nesmírně negativní roli, protože nás vedou k tomu, abychom ignorovali proceduru a vybrali to, co nám způsobí příjemnější pocity. Je příjemnější představa, že se ruská armáda do týdne zhroutí nebo je příjemnější, že vydrží bojovat? Je příjemnější představa, že profesor Fauci je odváděn v poutech do vězení nebo představa, že se na jeho postupu nepodařilo najít nic nezákonného? Je příjemnější představa, že ten příjemný a sympatický mladý muž nám dopomůže k velkým penězům nebo představa, že je to podvodník, který nás připraví o životní úspory? Nikdo z nás proti tomu není imunní.

To nás dělá manipulovatelnými, a jindy to z nás dělá nebezpečné fanatiky.