I ČSR - coby nejbližší soused Německa a jeden z neskrývaných objektů zájmu pana Hitlera - tedy zahájila přípravy na obranu před případnou agresí. ČSR byla sice součástí vojenského paktu, tzv. Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie), orientovaného na vzájemnou vojenskou pomoc a spolupráci, ale tento pakt byl původně zaměřený na eliminaci maďarských snah po vytvoření tzv. Velkého Maďarska s využitím vojenské síly. Tento pakt tedy byl proti případné německé expanzi málo platný.
Krom toho ale měla ČSR smlouvy o vzájemné pomoci s Francií a s SSSR, byť bez konkrétní vojenské doložky. Musela se tedy spoléhat hlavně sama na sebe, a tak i přes vnitřní politické rozbroje, tahanice a všemožné projevy parlamentního i kuloárového politikaření prezident, generalita armády, zbrojovky i příslušná ministerstva rázně zahájila rozhodné kroky na obranu státu. Již od 20. let probíhal v rámci všeobecné branné povinnosti pravidelný výcvik vojáků základní služby (a tedy budoucích záloh), takže po cca 18 letech intenzivního a systematického výcviku mohla ČSR při říjnové všeobecné mobilizaci roku 1938 povolat do služby v poli cca 1 milion mužů(!!!). Od roku 1936 se podařilo vytvořit jednotky SOS (Stráž obrany státu), což byla obdoba pozdější pohraniční stráže nebo dnešní německé Bundesgrenzschutz, a která na principu povolání dobrovolných záloh z nejbližšího příhraničí (znalých místního terénu a poměrů) byla schopna zajistit hranici a zdržovat postup cizích vojsk do příchodu pravidelné armády. Současně se od r. 1935 podařilo armádu dozbrojit, zavést nové a účinné typy zbraní (mj. špičkové tanky a dělostřelectvo, světově proslulé kulomety), vyvinout a zčásti i zavést speciální a špičkové pevnostní zbraně a hlavně během necelých 3 let(!!!) vybudovat větší část projektovaného pohraničního opevnění. Všechny tyto vojenské a obranné aktivity působily preventivně natolik účinně, že se Hitlerovo Německo neodvážilo přímého útoku a bylo nuceno uchýlit se místo toho ke štvavé propagandě, k rozdmýchávání národnostních sporů, k aktivaci podvratné činnosti záškodnických skupin a hlavně k intenzivním vojenskopolitickým jednáním s velmocemi, přičemž celý tento komplex aktivit nakonec přinesl, i s přispěním aktuálně nedobrého vojenského a hospodářského stavu velmocí, kýžené ovoce zhruba v době, kdy Hitler počítal s případnou vojenskou akcí proti ČSR.
To vše ale probíhalo v situaci, kdy vojenští a hospodářští odborníci byli schopni alespoň velmi zhruba odhadnut, kdy by k takové agresi Německo mohlo být připraveno, a od toho se odvíjel harmonogram velmi promyšlených a účinných vojenských a hospodářských opatření na obranu republiky. Vhodně zvolená propaganda pak v tomto úsilí stmelila i většinu obyvatel, a to mnohdy bez ohledu na politické přesvědčení, takže nového prezidenta a vládu nakonec v září 1938 podpořila dokonce i KSČ.
Dnes, tedy v roce 2015, čelíme v Evropě neméně velké hrozbě, ba dokonce mnohem větší, prostě protože nikdo není schopen odhadnout, kdy a jak se může tato hrozba změnit do podoby reálného konfliktu. V Evropě žijí už desítky milionů muslimů (a další statisíce jich jsou na cestě do Evropy) a vedle nich i dalších migrantů zejména ze subsaharské Afriky, mezi nimiž doutnají jiskérky netolerantnosti, nesnášenlivosti, ba často nenávisti k doposud většinovému obyvatelstvu Evropy a nikdo netuší, kdy třaskavina militantního, nesmiřitelného a krutého islamizmu exploduje v podobě mnoha místních nepokojů, masových teroristických akcí či dokonce všeobecného povstání proti původnímu obyvatelstvu. Možné scénáře jsou velmi nejasné a časové horizonty absolutně neodhadnutelné. Prostě, Evropa může být do roka a do dne zcela rozvrácená a v důsledku chaosu a násilí plná milionových proudů utečenců, plná loupeživých band, plná drancování, plná zběsilého násilí a vraždění...
A za této situace se Evropa už rok dohaduje, jestli by měla vynaložit nějaký milion EUR na posílení ostrahy jižní hranice schengenu, jestli se ilegální migranti budou mezi státy rozdělovat podle kvót či jinak, jakým způsobem snižovat počet ilegálů, kteří se na své pouti za bezpečím a blahobytem každoročně utopí ve Středozemním moři a jinými otázkami z hlediska lidského jistě důležitými, ale ve světle hrozícího nebezpečí naprosto druhořadými. Tedy otázkami, které ani neřeší to, jak tento vražedný proud migrantů zabrzdit, natož potom jak zlikvidovat jeho příčiny.
A k tomu ještě na Ukrajině vesele pokračuje lokální občanská válka, která hrozí kolapsem velkého státu a další migrační vlnou, Řecko se svými věřiteli koketuje se státním bankrotem a Turecko hraje roli chytré horákyně, protože jako člen NATO sice nemůže podporovat islamisty, ale jejich pronikání spolu s migranty dále do Evropy nijak nebrání. Případné vítězství islámu nad Evropou by mu totiž - coby státu s převahou muslimů - přineslo nevšední výhody a jeho prezident, i přes momentální oslabení své pozice, by mohl opět aspirovat na roli vůdce všech muslimů v Evropě.
A za této situace se náš premiér již loni na podzim vyjádřil, že budeme navyšovat vojenský rozpočet tak, že bychom do 10 let (!!!) mohli dosáhnout požadovaných 2 % HDP vynakládaných na zbrojení.
A za této situace se vláda s parlamentem již půl roku dohaduje, zda vůbec zavést odvody (a tedy evidenci obyvatel použitelných k obraně státu!), přičemž z poslední verze připravované novely branného zákona byl požadavek povinných odvodů již zřejmě vypuštěn.
A za této situace si poslanci na projednání zásadní novely branného zákona vyhradili nikoli obvyklých 30, ale rovnou 90 dní (asi aby měli 2 měsíce nerušených prázdnin a pak těch obvyklých 30 dní na projednání?!?).
A za této situace má AČR k 1.1.2015 cca 21.000 vojáků (s koncem r. 1989 měla ČSSR, tedy včetně Slovenska, cca 200.000 osob ve zbraní (bez vojsk MV) a i dnes Smlouva o konvenčních ozbrojených silách umožňuje samotné ČR mít až přes 93.000 vojáků). Krom toho ale část z nynějších 21 tisíc vojáků je pochopitelně v nebojových funkcích (u nebojových útvarů). AČR má v provozu 30 tanků a 17 bojových vrtulníků, které ale mají být během několika let vyřazeny a o jejich náhradě stále nebylo rozhodnuto.
A za této situace má AČR k dispozici cca 1.200 (!!!) příslušníků aktivních záloh a "pasivní" zálohy nemá vůbec žádné, protože s těmi statisíci záložníků v ČR z doby konce socializmu za posledních 20 let prostě vůbec nikdy nepracovala, takže v důsledku změn výzbroje i taktiky boje (i věku mnohých z nich) jsou již zcela nepoužitelní.
A za této situace nemá AČR ve skladech už prakticky žádné pěchotní zbraně ani výstroj pro případné povolance, protože téměř vše už bylo rozprodáno soukromým firmám jako přebytečné zásoby.
A za této situace se již několik let neplodně dohadujeme, zda ve školách opět zavést brannou výchovu; školení civilní obrany neexistují už 25 let. Ostatně, on stejně ani nikdo neví, co by se mělo lidem říkat, aby v případě krize dělali, či naopak nedělali, když se praktickými důsledky takové možné krize nejspíš ani nikdo nezabývá.
Lze tedy tvrdit, že situace je pro ČR nejméně tak kritická, jako byla pro ČSR v letech 1935 až 1938, ale na rozdíl od té historické doby ani politikové, ani vojenští činitelé dnes nedělají prakticky nic pro případnou obranu státu před hrozícím nebezpečím. Nebudují se zásoby zbraní, střeliva a potravinových dávek pro záložníky, nevytváří se žádná dobrovolná ostraha (hranic či teritoriálních celků) státu v podobě národní gardy či něčeho podobného, nebudují se žádné nové, specializované útvary profesionální armády, naopak do poslední chvíle se počty vojáků a zbraní snižovaly a některé schopnosti armády byly zcela zrušeny, neaktivují se žádní bývalí záložníci, které by bylo ještě možné rychle docvičit, zřejmě neexistují ani plány rekvizicí vozidel pro potřeby gardy či armády v případě ohrožení státu atd. atp. A politikové... ti se zmohli jen na odmítnutí kvót přidělování migrantů a zavázali se přijmout jich dobrovolně více, než stanovovaly ty kvóty.
Jinak zřejmě neexistuje žádná koncepce prevence migrace či obrany státu před aktuálními hrozbami, zřejmě neexistuje žádná koncepce aktivní zahraniční politiky, která by nám zajistila dostatečnou vážnost v případě potřeby žádosti o pomoc, zřejmě neexistuje žádná koncepce ochrany hospodářství v době krize, ostatně ani žádná koncepce rozvoje tohoto státu, žádná vize jeho budoucí existence...
Má tedy vůbec ještě smysl, uvažovat o obraně takovéhoto „státu“? Takovéhoto volného sdružení náhodných obyvatel tohoto teritoria, jejichž pseudopolitikové dělají vše možné, jen ne politiku?, jejichž vojenští představitelé zřejmě nemají představu, co by měli v té dnešní době hrozící krize dělat, organizovat, cvičit?, jejichž premiér jim svým výrokem o „zvyšování“ vojenského rozpočtu během 10 příštích let na minimální požadovanou míru (!!!) už loni dal jasně najevo, že toto teritorium je mu naprosto lhostejné a že na jeho obyvatele zvysoka kašle...?
Přiznávám se otevřeně, že nevím, jak bych si na tuto otázku odpověděl...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
