I ČSR - coby nejbližší soused Německa a jeden z neskrývaných objektů zájmu pana Hitlera - tedy zahájila přípravy na obranu před případnou agresí. ČSR byla sice součástí vojenského paktu, tzv. Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie), orientovaného na vzájemnou vojenskou pomoc a spolupráci, ale tento pakt byl původně zaměřený na eliminaci maďarských snah po vytvoření tzv. Velkého Maďarska s využitím vojenské síly. Tento pakt tedy byl proti případné německé expanzi málo platný.

Krom toho ale měla ČSR smlouvy o vzájemné pomoci s Francií a s SSSR, byť bez konkrétní vojenské doložky. Musela se tedy spoléhat hlavně sama na sebe, a tak i přes vnitřní politické rozbroje, tahanice a všemožné projevy parlamentního i kuloárového politikaření prezident, generalita armády, zbrojovky i příslušná ministerstva rázně zahájila rozhodné kroky na obranu státu. Již od 20. let probíhal v rámci všeobecné branné povinnosti pravidelný výcvik vojáků základní služby (a tedy budoucích záloh), takže po cca 18 letech intenzivního a systematického výcviku mohla ČSR při říjnové všeobecné mobilizaci roku 1938 povolat do služby v poli cca 1 milion mužů(!!!). Od roku 1936 se podařilo vytvořit jednotky SOS (Stráž obrany státu), což byla obdoba pozdější pohraniční stráže nebo dnešní německé Bundesgrenzschutz, a která na principu povolání dobrovolných záloh z nejbližšího příhraničí (znalých místního terénu a poměrů) byla schopna zajistit hranici a zdržovat postup cizích vojsk do příchodu pravidelné armády. Současně se od r. 1935 podařilo armádu dozbrojit, zavést nové a účinné typy zbraní (mj. špičkové tanky a dělostřelectvo, světově proslulé kulomety), vyvinout a zčásti i zavést speciální a špičkové pevnostní zbraně a hlavně během necelých 3 let(!!!) vybudovat větší část projektovaného pohraničního opevnění. Všechny tyto vojenské a obranné aktivity působily preventivně natolik účinně, že se Hitlerovo Německo neodvážilo přímého útoku a bylo nuceno uchýlit se místo toho ke štvavé propagandě, k rozdmýchávání národnostních sporů, k aktivaci podvratné činnosti záškodnických skupin a hlavně k intenzivním vojenskopolitickým jednáním s velmocemi, přičemž celý tento komplex aktivit nakonec přinesl, i s přispěním  aktuálně nedobrého vojenského a hospodářského stavu velmocí, kýžené ovoce zhruba v době, kdy Hitler počítal s případnou vojenskou akcí proti ČSR.

To vše ale probíhalo v situaci, kdy vojenští a hospodářští odborníci byli schopni alespoň velmi zhruba odhadnut, kdy by k takové agresi Německo mohlo být připraveno, a od toho se odvíjel harmonogram velmi promyšlených a účinných vojenských a hospodářských opatření na obranu republiky. Vhodně zvolená propaganda pak v tomto úsilí stmelila i většinu obyvatel, a to mnohdy bez ohledu na politické přesvědčení, takže nového prezidenta a vládu nakonec v září 1938 podpořila dokonce i KSČ.

Dnes, tedy v roce 2015, čelíme v Evropě neméně velké hrozbě, ba dokonce mnohem větší, prostě protože nikdo není schopen odhadnout, kdy a jak se může tato hrozba změnit do podoby reálného konfliktu. V Evropě žijí už desítky milionů muslimů (a další statisíce jich jsou na cestě do Evropy) a vedle nich i dalších migrantů zejména ze subsaharské Afriky, mezi nimiž doutnají jiskérky netolerantnosti, nesnášenlivosti, ba často nenávisti k doposud většinovému obyvatelstvu Evropy a nikdo netuší, kdy třaskavina militantního, nesmiřitelného a krutého islamizmu exploduje v podobě mnoha místních nepokojů, masových teroristických akcí či dokonce všeobecného povstání proti původnímu obyvatelstvu. Možné scénáře jsou velmi nejasné a časové horizonty absolutně neodhadnutelné. Prostě, Evropa může být do roka a do dne zcela rozvrácená a v důsledku chaosu a násilí plná milionových proudů utečenců, plná loupeživých band, plná drancování, plná zběsilého násilí a vraždění...

A za této situace se Evropa už rok dohaduje, jestli by měla vynaložit nějaký milion EUR na posílení ostrahy jižní hranice schengenu, jestli se ilegální migranti budou mezi státy rozdělovat podle kvót či jinak, jakým způsobem snižovat počet ilegálů, kteří se na své pouti za bezpečím a blahobytem každoročně utopí ve Středozemním moři a jinými otázkami z hlediska lidského jistě důležitými, ale ve světle hrozícího nebezpečí naprosto druhořadými. Tedy otázkami, které ani neřeší to, jak tento vražedný proud migrantů zabrzdit, natož potom jak zlikvidovat jeho příčiny.