Po Lisabonské smlouvě už i toto falešné zdání rovnosti všech mezi všemi zmizelo. Předsednictví ztratilo zbytky jakéhokoliv politického rozměru a možnosti vpašovat do programu alespoň nějaký národní zájem už jsou vyloučeny. Půlrok předsednictví je půlrokem, ve kterém lze nanejvýš předvést schopnost zmanažerovat schůzky evropských byrokratů ve stylu „poznejte tuto zemi“ (za peníze národních daňových poplatníků). Mohutná reklamní kampaň, která na téma málem až výjimečnosti českého předsednictví několik týdnů běží v našich médiích, je drahým pokusem převrátit mínění Čechů o Bruselu. A český daňový poplatník si onu evropskou „nalejvárnu“ i sám platí.

Premiér Petr Fiala ve výroční den upálení Mistra Jana Husa vystoupil v Evropském parlamentu. Vědom si zřejmě osudu českého kacíře, který tolik lpěl na svém přesvědčení, že pro něj raději obětoval svůj život (nebyl Kostnický koncil vlastně jakousi pramáti dnešních evropských summitů?), raději se Fiala o nic takového nepokoušel. Na druhou stranu a upřímně řečeno, vystupovat před plénem Evropského parlamentu (z něhož podle záběrů televize byl při projevu českého premiéra přítomen pouze zlomeček poslanců) je žánrem svého druhu. Je to průchod minovým polem, kde za každý – v tomto údajném „chrámu demokracie“ – „nevhodný“ názor přichází drzý políček poslanců. Své by o tom mohl vyprávět prezident Václav Klaus. V roce 2009 vystoupil v Evropském parlamentu s odvážným, inspirativním a dnes už legendárním projevem, jehož obsah eurolevičáci všech politických barev nemohli vydýchat. Nezvyklí slyšet pravdy, o které nestáli, chovali se jako smyslů zbavení. Pokřikovali na prezidenta, bezmocně mlátili a kopali do lavic, vyskakovali a pobíhali v uličkách, aby se vztekle vraceli zpět. Seděl jsem tehdy vedle britského europoslance (konzervativce starého dobrého thatcherovského stylu) Davida Sumberga. Byli jsme z Václava Klause nadšeni. „Zažil jsem Thatcherovou mluvit o Evropě,“ řekl mi nakonec, „ale vystoupení vašeho prezidenta mi stálo za všechny ty roky v tomhle blázinci“.