V těchto dnech si Česká republika připomíná 25. výročí vstupu naší země do NATO. Aktuální politická reprezentace v čele s prezidentem Pavlem tak činí obvyklým a očekávaným způsobem: velkolepým poskakováním kolem návštěvy bývalého prezidenta USA Billa Clintona, adorativními vzpomínkami na bývalou americkou ministryni zahraničích věcí Albrightovou, oslavnými pajány na Václava Havla a soustředěným mediálním a politickým tlakem tvrdícím, že naše bezpečnost, a dokonce existence naší demokracie jsou bez NATO nemožné.

Vstup do NATO před oněmi 25 lety byl většinou české společnosti vítán a považován za dílčí vyvrcholení našeho „návratu na Západ“. Ti, kteří takové rozhodnutí kritizovali, byli ve výrazné menšině. Jejich názory upozorňující na fakt, že sotva před pár lety jsme se tehdy s radostí a úlevou vyvázali ze závazků Varšavské smlouvy, a proto bychom neměli se vstupem do jiné vojenské aliance příliš spěchat, nebyly většinou politiků i českou veřejností brány vážně. Tehdy rozhodující politické strany, zejména ODS (kromě svého předsedy Václava Klause, ten však neměl politickou sílu „pro-NATO“ nálady uvnitř své strany zmírnit), byly vnitřně stranami, plně podporujícími vstup do NATO. Prezident Václav Havel, který původně navrhoval rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO jako „relikty studené války“, svůj názor ve prospěch našeho členství v alianci také změnil.