„Prezident Trump měl pocit, že Írán zaútočí na USA,“ sdělila tisková mluvčí Bílého domu Leavittová, když oznamovala začátek izraelsko – americké války s Íránem.

„Mít pocit“ ale nemělo nic společného s včasným a zodpovědným varováním amerických tajných služeb. Jak čas běží, ukazuje se, že žádné varovné informace zřejmě neexistovaly. Potvrdil to šéf Národního protiteroristického centra Joe Kent a na protest proti Trumpově válečnému postupu okamžitě rezignoval. Potvrdila to i šéfka amerických zpravodajských služeb Gabbardová, která – v rozporu s Trumpem, Netanjahuem i Rubiem – řekla, že „íránský jaderný program byl před osmi měsíci americkým bombardováním zásadně destruován a Íránci se v něm od té doby ani nepokusili pokračovat“. Přesto izraelsko – americká válka probíhá s tak děsivou každodenní intenzitou bez ohledu na regionální i celosvětové důsledky, že jedinou možnou odpovědí na otázku „proč tomu tak je“ se zdá být „protože teď, nebo nikdy“.

Kromě cíle zabavit íránský obohacený uran jsme také od začátku války slyšeli, že dalším válečným cílem Američanů a Izraelců měla být změna íránského režimu. Pokud Američané uvěřili informacím (od Izraelců?), že íránský lid jen jen čeká na příležitost, jak svrhnout teokratický režim a je připraven pustit se do budování demokratického státu, dopustili se ohromné chyby.

Před pár dny přinesl deník The New York Times, obvykle vytěžující informace svých zdrojů zevnitř tajných služeb, rozsáhlou analýzu, která tvrdí, že před dnešní válkou se už Írán nacházel na cestě k umírněnějšímu režimu. Stárnoucí ajatolláh Alí Chamenejí, vědom si již jen omezeného počtu let svého života, prý proto svým poradcům sdělil tři jména svých možných nástupců. Jeho syn Modžtaba mezi nimi nebyl, neboť prý je, podle slov svého otce, příliš „tvrdý“. Krátkozraké izraelské bombardování íránských lidských politických a vojenských cílů proto dosáhlo pravého opaku – udělalo z Modžtaby, těsně navázaného na Íránské revoluční gardy, duchovního vůdce země i proti vůli svého otce.