„Prezident Trump měl pocit, že Írán zaútočí na USA,“ sdělila tisková mluvčí Bílého domu Leavittová, když oznamovala začátek izraelsko – americké války s Íránem.
„Mít pocit“ ale nemělo nic společného s včasným a zodpovědným varováním amerických tajných služeb. Jak čas běží, ukazuje se, že žádné varovné informace zřejmě neexistovaly. Potvrdil to šéf Národního protiteroristického centra Joe Kent a na protest proti Trumpově válečnému postupu okamžitě rezignoval. Potvrdila to i šéfka amerických zpravodajských služeb Gabbardová, která – v rozporu s Trumpem, Netanjahuem i Rubiem – řekla, že „íránský jaderný program byl před osmi měsíci americkým bombardováním zásadně destruován a Íránci se v něm od té doby ani nepokusili pokračovat“. Přesto izraelsko – americká válka probíhá s tak děsivou každodenní intenzitou bez ohledu na regionální i celosvětové důsledky, že jedinou možnou odpovědí na otázku „proč tomu tak je“ se zdá být „protože teď, nebo nikdy“.
Kromě cíle zabavit íránský obohacený uran jsme také od začátku války slyšeli, že dalším válečným cílem Američanů a Izraelců měla být změna íránského režimu. Pokud Američané uvěřili informacím (od Izraelců?), že íránský lid jen jen čeká na příležitost, jak svrhnout teokratický režim a je připraven pustit se do budování demokratického státu, dopustili se ohromné chyby.
Před pár dny přinesl deník The New York Times, obvykle vytěžující informace svých zdrojů zevnitř tajných služeb, rozsáhlou analýzu, která tvrdí, že před dnešní válkou se už Írán nacházel na cestě k umírněnějšímu režimu. Stárnoucí ajatolláh Alí Chamenejí, vědom si již jen omezeného počtu let svého života, prý proto svým poradcům sdělil tři jména svých možných nástupců. Jeho syn Modžtaba mezi nimi nebyl, neboť prý je, podle slov svého otce, příliš „tvrdý“. Krátkozraké izraelské bombardování íránských lidských politických a vojenských cílů proto dosáhlo pravého opaku – udělalo z Modžtaby, těsně navázaného na Íránské revoluční gardy, duchovního vůdce země i proti vůli svého otce.
Jak vnímáte demonstraci Milionu chvilek na Letné?Anketa
Před pár dny jsme se dozvěděli, že Izraelci zabili Aliho Larídžáního. Ten byl považován nejen za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi, ale především za nejvýznamnější postavu „umírněných“, kteří prý hledali cestu ke spolupráci s Američany dávno před válkou (Íránskými revolučními gardami údajně považován za hlavu přípravy protistátního „puče“). Nelze uvěřit, že to izraelské a americké zpravodajské služby nevěděly, když to ví jeden z hlavních amerických deníků.
Spor mezi tvrdou íránskou linií odmítající jakékoli vnitřní i vnější výzvy ke změně režimu a tamními umírněnými vyřešili Izraelci tradičně. Chladnokrevně pobili a zdecimovali rozhodující vedení Íránu až do té míry, že dnes vůbec není jasné, s kým snad případně vyjednávat. Důsledek strategie „teď, nebo nikdy“.
„Teď, nebo nikdy“ je také jedinou možnou odpovědí na nepochopitelné a iracionální izraelské bombardování íránských plynových polí. Ač izraelský web Times of Israel tvrdí, že „tento útok byl s Američany předem konzultován a jimi i schválen“, Trump něco podobného odmítnul. Íránská odveta byla, bohužel pochopitelně, vedena na ropná pole, rafinérie a zásobníky ropy a plynu států Perského zálivu, ve kterých mají Američané vojenské základny. Hospodářské důsledky jsou katastrofální!
Když se americké vojenské síly blížily k Perskému zálivu a Trump teprve zvažoval útok na Írán, íránské vedení předem a jasně varovalo státy Blízkého východu a své největší světové odběratele ropy a plynu, že v případě amerického útoku Írán uzavře Hormuzský průliv. Izrael přesvědčil Američany (důkazy o tom, že finálním hybatelem byl Netanjahu, jsou v amerických médiích předkládány už bez obalu), aby společně na Írán zaútočili. Írán v odpovědi splnil svoji temnou hrozbu, uzavřel Hormuzský průliv a zlé důsledky vidíme po celém světě. Vše postrádá jakoukoli racionální úvahu kromě (jedině pro Izrael výhodného) „teď, nebo nikdy“.
Trump slíbil svým voličům, že nezačne žádnou válku a „války bude ukončovat“. Bylo to velmi nadějné. S nástupem Trumpa jsme i my uvěřili, že ukončení rusko – ukrajinské války bude jeho zahraničně – politickou prioritou. Válka na Ukrajině ale běží se stejnou intenzitou jako předtím – Rusové bombardují Ukrajinu a Ukrajina bombarduje Rusko. Dodávky ruského plynu do Evropy jsou zastaveny, ruská ropa přes Ukrajinu neteče (proč, to možná nejlépe vědí sami Ukrajinci). „Ukrajina“ byla odsunuta na vedlejší kolej amerického zájmu a přenechána „Evropě“, což nic dobrého nevěstí.
Američané se nechali nesmyslně zatáhnout do blízkovýchodního konfliktu a zatím se nezdá, že by věděli jak z toho ven. Íránská „hormuzská past“ funguje a svět čelí ohromné ropné krizi, která skrze zdrcující hospodářské důsledky bude mít nepochybně i vážné důsledky společensko – politické. V USA, v Evropě a vlastně v celém světě.
Americká zahraniční politika sice vždy sledovala především americký zájem, ale svůj současný cynický postoj „dnes jednáme, zítra už bombardujeme“ přece jen historicky neprováděla. Nakolik tato taktika poškodila americkou politickou důvěryhodnost v očích světové diplomacie, budoucnost ukáže. Možná už brzy. Američané snad prý už s Íránci přes prostředníky začínají vyjednávat. V jejich čele mají být (kdo jiný) Kushner a Witkoff. Proč zrovna jim by měli Íránci na základě nedávných zkušeností věřit?
Proto dnes může být se svou strategií „teď, nebo nikdy“ spokojen jen jediný účastník války s Íránem, a vlastně její architekt – izraelský premiér Netanjahu tvářící se, že rozbití Blízkého východu a světový chaos nejsou žádné vážné problémy, které by měly Izrael nějak vzrušovat.
A právě proto se musíme ptát, co bude dál, i když se to Izraelcům a Američanům vůbec nemusí líbit.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
