České parlamentní volby, které se konaly na začátku letošního října, byly přirozeně hlavní domácí politickou událostí roku. Není se tedy čemu divit, že zcela překryly jedno velmi významné výročí: 3. října uplynulo třicet pět let od sjednocení Německa. Zkusme se proto k této události vrátit, připomenout si její význam a zamyslet se nad tím, zda se obavy některých tehdejších politiků po zkušenosti více než tří desetiletí se sjednoceným Německem naplnily, či se ukázaly jako přehnané.
Dne 3. října 1990 se stalo pět východoněmeckých zemí součástí Německé spolkové republiky. Ač již 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď a s pádem tohoto symbolu rozdělení nastal spontánní (a realisticky viděno asi i nevyhnutelný) proces sjednocování, jehož výsledkem byl k 1. červenci 1990 vznik měnové, hospodářské a sociální unie západní a východní části Německa, formálně vznikla jednotná Německá spolková republika až 3. října 1990.
Sjednocení Německa, které si tolik přál tehdejší německý kancléř Helmut Kohl s podporou amerického prezidenta George Bushe, byl výsledkem jednání vítězných válečných velmocí: USA, Velké Británie, Francie, Itálie a Sovětského svazu vedených svými tehdejšími nejvyššími politickými reprezentanty Bushem, Thatcherovou, Mitterrandem, Andreottim a Gorbačovem.
Margaret Thatcherová se vzniku velkého sjednoceného Německa uprostřed Evropy obávala. Varovala, že „Němci mají silný národní temperament, se kterým hledají evropské vůdcovství“. Na schůzce s historiky a svými poradci (tzv. Seminář v Chequers v březnu 1990) trvala na tom, že „dva evropské konflikty vznikly vinou Německa“ a že „německé sjednocení ohrozí evropskou rovnováhu sil a může destabilizovat Evropu“. Na této schůzce měla prý také pronést onu posléze často citovanou ironickou poznámku o tom, že „milujeme Německo natolik, že si přejeme, aby jich bylo hned několik“.
Chcete Tomia Okamuru za předsedu Poslanecké sněmovny?Anketa
Thatcherová se snažila na svoji stranu získat i váhajícího francouzského prezidenta Mitterranda, kterého přesvědčovala o nutnosti brzdit proces sjednocení. Mitterrand se sice obnovení velkého Německa na základě francouzské historické zkušenosti také obával, na rozdíl od Thatcherové však viděl východisko v prohloubení evropské integrace, ke které byl rozhodnut sjednocené Německo „přivázat“. Výsledkem tohoto procesu byla Maastrichtská smlouva se všemi svými neblahými důsledky pro budoucí evropskou unifikaci.
Gorbačov naivně věřil ve vznik „nového světového řádu založeného na důvěře“, proto kladl sjednocení Německa minimální odpor. Kohl a celá německá delegace byli prý dokonce překvapeni „měkkostí“ Sovětů, neboť byli připraveni zaplatit daleko vyšší finanční požadavky Sovětů na odškodnění, než které nakonec Gorbačov uplatnil. Tomu šlo nejvíce o zabránění rozšiřování NATO na východ. Proto se spokojil s ústním slibem tehdejšího generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera, že se sice východní část Německa v rámci společného německého státu stane členem NATO, ale tato vojenská organizace „už se potom nerozšíří na východ ani o píď“.
Sjednocením Německa se tak v roce 1990 znovu na mapě Evropy objevil jednotný mocný stát, který byl ve své historii po celých předcházejících sto padesát let zdrojem evropského napětí a příčinou dvou ohromných válečných konfliktů. Důsledky jsou následující:
- Německé sjednocení významně ovlivnilo a fakticky určilo směr další evropské integrace a posléze i unifikace;
- Bushova představa, že případné mocenské ambice velkého Německa budou „zkroceny“ členstvím v NATO, se nenaplnily. Německé sjednocení se pro Severoatlantickou alianci stalo vzorem, podle kterého se v několika následujících vlnách rozšířila na východ. Jejími členy se staly mnohé země bývalé Varšavské smlouvy a dokonce nově vzniklé pobaltské státy;
- Slabé jelcinovské Rusko se tomuto vývoji podrobilo, ač již při přijetí pobaltských států do NATO protestovalo proti „zásadnímu narušení sféry vlivu“;
- V roce 2008 v Bukurešti začal Západ většinově otevřeně a vůči Rusku dokonce provokativně vybízet Ukrajinu ke členství v NATO (zde je třeba připomenout zásadní nesouhlas tehdejšího českého prezidenta Václava Klause s touto strategií, který na summitu prosazoval). Ve svém vystoupení pak v Bukurešti Putin potvrdil, že „takový krok by byl pro Rusko nepřijatelný a Rusko by jej považovalo za ohrožení své bezpečnosti“. Jak to vše dopadlo, vidíme nejen v tragédii probíhající války na Ukrajině, ale také v tom, že Rusové Západem danému slovu nevěří.
Ani evropská integrace, jak si myslel Mitterand, ani členství v NATO sjednocené Německo „nezkrotily“. Svojí politickou i hospodářskou silou se této zemi podařilo prostřednictvím institucí Evropské unie vnutit evropským státům německé kontinentální zájmy. Evropský Green Deal má ideové kořeny v německé zelené politice. Merkelové Německo otevřelo stavidla masové migraci, která zásadně mění strukturu evropské populace i kulturní rámce, ve kterých se Evropa po dlouhá staletí vyvíjela. Dnešní Merzovo Německo se netají svými vyzbrojovacími ambicemi. Svým voláním po znovuvytvoření „nejsilnější armády v Evropě“ by nám mělo připomenout trpkou evropskou válečnou zkušenost s touto mocností. I proto, že se dnes podobně jako kdysi, Německo nachází ve vážných ekonomických a společenských problémech.
Ke sjednocení Německa sice došlo, rozdíly mezi východní a západní částí Německa jsou ale i přes letité gigantické finanční transfery ze západu na východ Německa propastné, o čemž svědčí i volební výsledky v obou částech země. „Velké“ Německo je dnes hospodářsky, společensky, sociálně a politicky vnitřně nestabilní zemí, přesto zemí určující evropskou politiku. Kombinace těchto problémů může být mimořádně nebezpečným zdrojem napětí pro budoucí evropskou rovnováhu sil. Obezřetnost a opatrnost, s jakými přistupovala před oněmi třiceti pěti lety britská premiérka Thatcherová ke sjednocení Německa, tak byly na místě a ukázaly oprávněnost jejích obav.
Česká zahraniční politika (existuje-li vůbec nějaká), podobně jako politika dalších evropských států, je dnes příliš hypnotizována konfliktem mezi Ukrajinou a Ruskem, ale možného nebezpečí, ve které se soused na našich západních hranicích může pro celou Evropu snadno a rychle proměnit, si dostatečně pečlivě (a ve světle svých historických zkušeností) nevšímá. A to by mohla být osudová chyba!
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
