České parlamentní volby, které se konaly na začátku letošního října, byly přirozeně hlavní domácí politickou událostí roku. Není se tedy čemu divit, že zcela překryly jedno velmi významné výročí: 3. října uplynulo třicet pět let od sjednocení Německa. Zkusme se proto k této události vrátit, připomenout si její význam a zamyslet se nad tím, zda se obavy některých tehdejších politiků po zkušenosti více než tří desetiletí se sjednoceným Německem naplnily, či se ukázaly jako přehnané.

Dne 3. října 1990 se stalo pět východoněmeckých zemí součástí Německé spolkové republiky. Ač již 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď a s pádem tohoto symbolu rozdělení nastal spontánní (a realisticky viděno asi i nevyhnutelný) proces sjednocování, jehož výsledkem byl k 1. červenci 1990 vznik měnové, hospodářské a sociální unie západní a východní části Německa, formálně vznikla jednotná Německá spolková republika až 3. října 1990.

Sjednocení Německa, které si tolik přál tehdejší německý kancléř Helmut Kohl s podporou amerického prezidenta George Bushe, byl výsledkem jednání vítězných válečných velmocí: USA, Velké Británie, Francie, Itálie a Sovětského svazu vedených svými tehdejšími nejvyššími politickými reprezentanty Bushem, Thatcherovou, Mitterrandem, Andreottim a Gorbačovem.

Margaret Thatcherová se vzniku velkého sjednoceného Německa uprostřed Evropy obávala. Varovala, že „Němci mají silný národní temperament, se kterým hledají evropské vůdcovství“. Na schůzce s historiky a svými poradci (tzv. Seminář v Chequers v březnu 1990) trvala na tom, že „dva evropské konflikty vznikly vinou Německa“ a že „německé sjednocení ohrozí evropskou rovnováhu sil a může destabilizovat Evropu“. Na této schůzce měla prý také pronést onu posléze často citovanou ironickou poznámku o tom, že „milujeme Německo natolik, že si přejeme, aby jich bylo hned několik“.