Některé z nich, jako například sankce, uplatňují přímý ekonomický nátlak. Jiné, třeba rozvoj volného obchodu a otevření trhů, fungují tak, že nutí ostatní země měnit jejich vlastní motivace. Všechny ale vycházejí z předpokladu, že americká ekonomická moc nemá konkurenci, což Washingtonu dává výjimečnou kapacitu prosazovat své zájmy, aniž by sahal k moci vojenské.

Pokud ale není ekonomická síla prosazována moudře, může vést k nešťastným důsledkům, produkovat nežádoucí krátkodobé výsledky a napomáhat dlouhodobému úpadku vůdčího postavení americké ekonomiky. Washington dnes svou ekonomickou moc využívá stále agresivněji, čímž podkopává svou globální pozici, a tím i schopnost jednat v budoucnu efektivně. Symptomy problémů jsou viditelné už několik let, ale výrazně se zhoršily během Trumpovy administrativy, která bezhlavě uvaluje cla na spojence i na rivaly, vyhlašuje sankce proti Íránu, aniž by se alespoň snažila předstírat, že má k tomu mezinárodní podporu, a ve všech případech postupuje tak, jako by si nebyla vůbec vědoma negativních dopadů na americké zájmy.

Jakákoli politika je v zásadě obchod, nicméně američtí činitelé přijali za své přesvědčení, že Spojené státy jsou tak velké a mocné, že se na ně zákony politické a ekonomické gravitace nevztahují. Podle tohoto uvažování mohou USA zahájit obchodní války a nikdo se nevzepře, protože, slovy ředitele Trumpovy Národní obchodní rady Petera Navarra, „jsme nejlukrativnější a největší trh na světě". Spojené státy tedy mohou hrozit sankcemi svým nejbližším spojencům a partnerům a oni budou přesto nějak spolupracovat, dnes i v budoucnu. A mohou činit špatná ekonomická rozhodnutí, ale vůdčí postavení dolaru nějak zůstane nedotčeno.

Ve světě, který se stále více mění a stává se multipolárním, nelze ekonomický vliv Spojených států už považovat za jistotu. Agresivní a jednostranné využívání moci státu už samo o sobě tento vliv ohrožuje. Pokud totiž bude Trumpova administrativa pokračovat v nastoupeném tempu, riskuje nejen globální odpor, který poškodí její okamžité politické cíle, ale současně omezí i dlouhodobou americkou schopnost vyvíjet tlak na globální scéně. Takový výsledek bude tragický i ironický zároveň: tvůrci americké politiky, zaslepení vírou v neomezenou moc své země, urychlí její sestup.