Bylo to v hektické době vypjatých snah sudetoněmeckých organizací anulovat mírotvornou česko-německou deklaraci z roku 1997, zrušit Benešovy dekrety a vrátit Sudeťákům majetky a vliv. Tehdy jezdil každou chvíli do Prahy vydírat českou vládu tehdejší komisař pro rozšíření EU Günter Verheugen, ovšemže s pomocí svých domácích pohůnků typu Cyrila Svobody, Petra Pitharta a dalších. Co se nepovedlo tehdy, je dnes namnoze realitou. Čeští politici se střídají na sudetoněmeckých sjezdech jako panáčci na Staroměstském orloji, vrchol tomu dala návštěva Petra Pavla a jeho přátelská objetí s Berndem Posseltem, jehož kdysi hubatý Miloš Zeman trefně nazval „Hitlerem po výkrmu“. Dveře jsou otevřeny, sudetoněmecký živel má zelenou. Co všechno z toho vzejde, ještě uvidíme. Nic pěkného to ale nejspíš nebude.

Jak se tato strategie vyvíjela, popsali Eva a Han Henning Hahnovi už v roce 2006 v prorockém článku pro Lidové noviny s názvem Sudetští Němci mají novou strategii. Dnes, po mnoha letech, si můžeme ověřit, jaké byly tehdy prognózy a jaká je dnešní realita. Má smysl se k tomu všemu vracet, už i proto, že v těchto dnech si připomeneme sice nekulaté, ale stále zdrcující výročí Mnichovské dohody, kde Němci přesvědčivě prokázali, co si myslí o (ne)existenci našich národů.