Jak se tato strategie vyvíjela, popsali Eva a Han Henning Hahnovi už v roce 2006 v prorockém článku pro Lidové noviny s názvem Sudetští Němci mají novou strategii. Dnes, po mnoha letech, si můžeme ověřit, jaké byly tehdy prognózy a jaká je dnešní realita. Má smysl se k tomu všemu vracet, už i proto, že v těchto dnech si připomeneme sice nekulaté, ale stále zdrcující výročí Mnichovské dohody, kde Němci přesvědčivě prokázali, co si myslí o (ne)existenci našich národů.
Sudetští Němci mají novou strategii
Sudetoněmecký politický život se modernizuje a jeho současní představitelé hledají nové metody a nové obsahy své činnosti. Začali sázet na celosvětový trend historického revizionismu, který jim otevírá nový úhel pohledu na druhou světovou válku.
Jednu ze změn zviditelnila nedávná návštěva předsedy rakouské pobočky Sudetoněmeckého landsmanšaftu v doprovodu skupiny vídeňských poslanců v Lidicích a Ústí nad Labem. Až donedávna byly totiž v sudetoněmeckém prostředí vzpomínky na nacismus zamlčovány. Dnes je rakouský list Sudetenpost hrdý na novou linii svého vedení a dává ji za příklad Česku. Návštěva Gerharda Zeihsela v Lidicích byla podle něj gestem usmíření spojeným s nadějí, "že vláda v Praze podanou ruku příjme". Takový "zázrak na Vltavě" lze však do příštích voleb těžko očekávat, dodal komentátor listu se zdánlivým porozuměním, ale i s tradičním rozhořčením nad údajnou hrubou necitlivostí českého národa, který si stále ještě troufá stavět pomníky Benešovi: "Není ksicht tohoto muže stejně urážlivý pro pocity sudetských Němců jako karikatury Mohameda pro Muslimy?" (26. 3.)
Pro historicky vzdělaného pozorovatele nabízí Sudetenpost často překvapující obrazy minulosti. I nejnovější vývoj naznačuje neobvyklou formu vzpomínání: fotografie z nového putování po památkách minulosti českých zemí byly totiž doplněny informacemi o tom, že v Lidicích bylo vzpomenuto "českých obětí masakru z roku 1942", zatímco v Ústí byla vzdána čest "sudetoněmeckým obětem pogromů roku 1945". Užití singuláru a plurálu je výrazem tradiční sudetoněmecké představy, že zatímco Češi prožili válku v údajném protektorátním blahobytu narušeném pouze jedním masakrem v Lidicích, stali se sudetští Němci obětí mnoha podobných zločinů: "Lidice byly strašně nafouknuty. Češi sami zopakovali ,Lidice` vůči sudetským Němcům tisíckrát," napsal již v roce 1948 slavný Pater Emmanuel Reichenberger.
V průběhu minulých dvou let dospěli sudetoněmečtí politici k závěru, že dřívější zahraničněpolitický nátlak na ČR nebyl úspěšný. Jejich nová strategie hledá podporu mezi mladou generací českých občanů s cílem transformovat česko-německé konflikty do vnitropolitické kontroverze v Česku.
Podle sdělení svého mnichovského listu Sudetendeutsche Zeitung z 25. 11. 2005 se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodl, že v roce 2006 uspořádá tzv. celostátní kampaň k vyhnání sudetských Němců. Za tímto účelem vyzval své spolkové a zemské organizace k veřejným demonstracím ve velkých městech. Cílem je informovat média o tom, že se sudetští Němci stali před šedesáti lety obětí genocidy. Jednotliví členové byli vyzváni k účasti na centrálně organizované poštovní akci, v jejímž rámci budou rozesílány letáky s informacemi o "Benešových dekretech, o ztrátě domova, o německých obětech a o požadavcích Sudetoněmeckého landsmanšaftu k zahojení ran způsobených bezprávím vyhnání". Výrok "vyhnání je genocida" se stal heslem roku 2006.
V rámci této kampaně se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu obrátil nedávno na Českou republiku s novou výzvou k tzv. přímému dialogu. Jeho cílem má být uznání odsunu za zločin genocidy, kterým se v rozporu s mezinárodním právem provinilo Československo a kterému údajně padlo za oběť 250 000 lidí (odkazy na mezinárodněprávní legitimizaci odsunu Postupimskou konferencí a zjištění společné česko-německé komise historiků, že v poválečném Československu zahynulo nanejvýš 30 000 Němců, jsou stále ještě zamlčovány). Parlament a vláda ČR byly vyzvány, aby se distancovaly od odsunu stejným způsobem, jakým německé státní orgány odsuzují nacistické zločiny. Dále byl zopakován požadavek zrušit Benešovy dekrety a vyslovena výzva k tzv. bezpodmínečnému vyjednávání o vyřešení údajně otevřených majetkových otázek. Novým tématem těchto požadavků se stala ochrana tzv. německých uměleckých děl především z doby gotiky a baroka, která údajně chátrají na území ČR. Státní orgány a elity ČR mají prý navíc vzdát svoji politiku "blokády" a začít vyjednávat se zástupci sudetoněmecké národnostní skupiny v tzv. evropském duchu.
Mezi mladými Čechy a Němci se dnes politické programy tohoto druhu těší podobně velké popularitě, jako se kdysi mnoho lidí nadchlo pro tzv. generální linii KSČ. Morální apel, aby bylo odsouzeno bezpráví, jehož obětí se v minulosti staly miliony bezbranných lidských bytostí, okouzlil v poválečném Československu také především velkou část tehdejší mládeže. Komunistická propaganda tehdy v dramatických projevech odsuzovala brutální střílení do dělníků v předválečném světě, marxističtí historici nabízeli vědecké studie o tzv. třídním boji v kapitalismu a levicoví novináři s oblibou připomínali vzpomínky dělnických vůdců, vyprávějících o zkušenostech z věznic první republiky. Příslušníci nekomunistické části veřejnosti, poukazující tehdy na zkreslování dějin předválečného Československa, byli kritizováni jako nepoučitelní obhájci minulého světa; o poukazech nekomunistických hlasů na protiliberální tendence poválečného politického vývoje, který tehdy nové obrazy dějin pomáhaly legitimizovat, rozhořčení nadšenci zdánlivě nového morálního cítění vůči předválečnému světu odmítali diskutovat. Dnes se stal předmětem podobně zjednodušujícího historického revizionismu poválečný svět, a to nejen v Česku.
Ve slovinské metropoli Lublani se návštěvník muzea dějin 20. století setká s neočekávanými obrazy dějin 2. světové války. Dramatická líčení poválečného zacházení se slovinskými kolaboranty zastiňují příležitostné zmínky o roli Německa v letech válečných. Novým sloganem se stal verbální obraz "Hakenkreuz a Titova hvězda", který reprezentuje slovinskou variaci nového trendu, zamlžujícího rozdíly mezi zločiny nacismu a komunismu. Ve Slovinsku jej podporuje nová pravicová vláda, pod jejímž patronátem bylo lublaňské muzeum reorganizováno. Pokusy rehabilitovat bývalé kolaboranty s okupačními úřady nacistického Německa a stavět partyzánský odboj na roveň nacismu vzbudily protest mnoha slovinských historiků. Podobně jako českých debat o odsunu účastní se slovinských debat živě i německá média, která ani v kauze Slovinsko nereferují o kontroverzích, nýbrž podporují pouze jednu stranu.
V Česku známý korespondent německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, Karl-Peter Schwarz, napsal např. 5. 12. 2005 v článku o "poválečných zločinech" ve Slovinsku, že "většina zločinů, po jejichž stopách se dnes jde, se odehrála před více než šedesáti lety", že byly poté tabuizovány a jsou teprve dnes odhalovány. O tom, jak slovinští historici o odplatě v poválečných letech bádají a píší, sice čtenáři informováni nebyli, ale údajné staré mýty o válce a partyzánech prý již udržitelné nejsou. Schwarz se netají svými sympatiemi pro revizi dějinných obrazů a prezentuje slovinské historiky jako zaslepené levicové odpůrce kritického dějepisectví.
Fotogalerie: - V Sudetoněmeckém muzeu
V nejnovějším čísle časopisu Transit, vydávaném vídeňským mezinárodním ústavem Institut für die Wissenschaften vom Menschen, obohatil projekt revizionismu slavný americký historik Norman Naimark o nový pojem: "zabíječská pole evropského východu". Polsko, Ukrajina, Litva a Bělorusko se prý staly v letech druhé světové války místem nejstrašnějšího pustošení v paměti lidstva; tento soud je ilustrován obrazy masového vraždění nejrůznějšího druhu, ale v popředí zdaleka nestojí zločiny nacistické. Jako provinilci jsou zde kolektivně odsouzeny tři národy stejnou měrou, totiž Němci, Poláci a Ukrajinci. Naimarkův obraz "zabíječských polí" je zaměřen především proti údajnému mýtu polského komunistického nacionalismu, který prý neprávem považoval Polsko za oběť německé agrese. V Naimarkových očích se totiž nejen polský národ jeví jako spoluviník holocaustu, ale Polsko navíc i jako země kolektivní pomsty vůči Němcům, země pogromů a vražedné války proti Ukrajincům - kteří sami na tom však nejsou v tomto dějinném obraze o nic lépe. Obraz druhé světové války jako "zabíječských polí evropského východu" (o západní části kontinentu je zde pomlčeno) prý má prospět na cestě k lepší budoucnosti.
Norman Naimark se sám již před několika lety významně zasloužil o popularizaci tehdy nového konceptu odsunu jako tzv. etnické čistky. Jeho kniha Plameny nenávisti, která právě vyšla česky, je, jak ukázal znalec odsunu Tomáš Staněk, plná faktografických chyb a neopodstatněných soudů. Naimarkův pokus sestavit zběžné historické skici do jedné velké fresky údajně celoevropských trendů dějinného vývoje a shrnout jejich společné rysy pod jedním jmenovatelem se rychle zalíbil nejen četným politikům, ale i historikům. Naimark sice, jak sám přiznává, českým dějinám nerozumí, a jak Staněk ukázal, ani je nezná, ale v jeho obraze "etnických čistek" reprezentuje český národ spolu s Poláky dva hlavní zdroje tzv. plamenů nenávisti, které prý šlehaly ve 20. století od Kavkazu přes Turecko až do Prahy. Kvůli odsunu se v tehdejším Naimarkově modelu dostalo československým dějinám čelného místa, ale do nejnovější variace Naimarkova revizionismu zahrnuty nebyly.
Jestli má být Beneš, východní či celá Evropa postavena na pranýř, sice není jasno, ale východní části kontinentu bývá každopádně připisována zodpovědnost za zločiny, které prý postihly 30, někdy 50, a často dokonce prý 70 milionů Evropanů. Jako oběti jsou uváděny nejrůznější národy, např. Arméni, Řekové, Inguši či Tataři, ale zahrnovány jsou i židovské oběti holocaustu. Za nejpočetnější skupinu obětí údajného scestí evropských dějin ve 20. století jsou vydáváni Němci, takže by se po úspěšném naplnění cílů současného historického revizionismu dostalo Německu po dvou světových válkách 20. století konečně uznání obětního beránka moderních evropských dějin, které pro sebe reklamovali již nacisté.
Tak jako komunističtí agitátoři vytrhávali z historického kontextu nejrůznější příklady tzv. třídního boje a sestavovali z nich obraz evropských dějin jako boje dělnické třídy proti kapitalistům, konstruují dnešní zastánci historického revizionismu obrazy dějin tzv. etnických čistek, přesídlování, vraždění a všestranné perzekuce německého národa a kolaborantů s nacismem jako obětí jakéhosi moderního spiknutí na evropském kontinentě 20. století. Na ideály liberální demokracie, které stály u zrodu nového evropského pořádku po první světové válce a teprve na konci 20. století byly na (téměř) celém evropském kontinentě prosazeny jako vůdčí hodnoty politického života, nebývá v dnes novém historickém revizionismu vzpomínáno. Především se ale vytrácí vzpomínka na specifické rysy nacismu a společné úsilí milionů těch Evropanů, kteří se zasloužili o osvobození většiny evropských národů od brutálních nacistických pokusů o hegemonii na evropském kontinentě. Dnešní spory o dějiny odsunu Němců z Československa nejsou jen regionálně specifickou česko-sudetoněmeckou kontroverzí. Na pozadí jejich souvislostí se současným historickým revizionismem se i v nich ukazují daleko závažnější a zdaleka ne nové problémy historického vědomí.
Ani sudetoněmecká kampaň za označení odsunu za genocidu není nová. Již v poválečné době srovnávali bývalí nacisté-jako např. známý sociolog Eugen Lemberg – odsun Němců z území, která patřila v letech 1939–1945 k Velkoněmecké říši a po válce k Československu a Polsku, s holocaustem: "Čeho se dopustili Němci na Židech, toho se dopustili Češi a Poláci na Němcích." Dnes se však těmto pokusům o revizi obrazů dějin druhé světové války a zastínění nacistických zločinů připomínáním ojedinělých příkladů brutálního násilí z poválečného světa dostává široké podpory v celosvětovém trendu historického revizionismu.
(Lidové noviny, 22.04.2006)
Psali jsme:
autor: Petr Žantovský
_profil_top.jpg)
