Poslední prognóza ECB totiž počítala pro tento rok s kurzem 1,17 dolaru za euro. Realita je však úplně jiná a měnový pár se v posledních týdnech pohybuje mezi 1,23 a 1,25 EUR/USD - tj. euro je o 5-7 % silnější. ECB má podezření, že na vině je částečně americký ministr financí, který v Davosu trochu “nešťastně” vychvaloval slabý dolar. Mario Draghi již na tiskové konferenci v lednu řekl, že takovéto výroky do slovníku centrálních bankéřů nepatří. Fenomén posilujícího eura a slábnoucího dolaru ale rozhodně nelze připsat na vrub jenom výrokům centrálních bankéřů. A je vůbec otázkou, zda pro eurozónu silné euro musí být takovou hrozbou, jak se ho centrální bankéři ve Frankfurtu snaží vykreslit.

Eurozóna se nachází v pokročilejší fázi hospodářského cyklu, ve které by přirozeně měla zrychlovat domácí poptávka. Té by silné euro nemělo vadit. Eurozóna má mamutí přebytky běžného účtu (zhruba 400 miliard eur ročně) - to znamená, že výrazně více spoří a investuje v zahraničí, než vydělá. Spojené státy jsou na tom přesně opačně a kvůli výrazné rozpočtové expanzi Donalda Trumpa se bude deficit běžného účtu (z dnešních zhruba 500 miliard USD) ještě rozšiřovat. Eurozóna si zaslouží podpořit spotřebu a investice skrze levnější dovozy, a to speciálně v místech jako Itálie nebo Španělsko, kde domácí poptávka v posledních letech zůstávala slabá a běžné účty se vylepšovaly (viz graf níže).