Když poprvé začal s kvantitativním uvolňováním americký Fed, měl přísun nových dluhopisů zajištěn – deficit veřejných financí USA se tou dobou pohyboval okolo 10 % HDP. Eurozóna v roce 2015 dosáhne pravděpodobně deficitu okolo 2 % HDP a země jako Německo dokonce cílují rozpočtový přebytek. Na těchto trzích nemusí chtít investoři jednoduše prodávat „drahé dluhopisy“ ze svých bilancí.

Dluhopisy potřebuje finanční sektor z čistě regulatorních důvodů (kapitál, likvidita). Pokud připustíme, že jich má v tuto chvíli nadbytek, zůstává na stole stále otázka, co by banky dělaly s penězi za prodané dluhopisy? V ideálním případě by je použily na úvěry soukromému sektoru, ve kterých by se jim prostředky lépe zhodnotily. Problém je, že zájem podniků o úvěry je stále velice nízký. Pokud banky nedokáží peníze půjčit firmám a domácnostem, mohou je uložit u ECB za -20 bps. Pak je otázkou, proč si radši nenechat v bilancích vládní dluhopisy. Vzlášť, pokud je banky nakoupily v době vyšších výnosů a vedou je v účetním režimu, který je nenutí přehodnocovat je podle tržníh pohybů cen (držba do splatnosti)