Zatímco v Německu poklesla nezaměstnanost na 5,5 % (nejnižší úroveň za posledních dvacet jedna let), v Itálii se šplhá na osmiletá maxima (8,9 %) a ve Španělsku atakuje těžko uvěřitelných 23 %. Podobný vývoj nejen skrze trh práce vidíme v eurozóně poslední dva roky. Jenom dokládá, jak těžké je uvnitř měnové unie obnovit konkurenceschopnost, pokud vaše hospodářské cykly úplně neladí s Německem. Nic na tom nezmění ani nově přijatý fiskální pakt. Ten možná příště včas praští přes prsty chronické rozpočtové uličníky jako Řecko. Hlubší problémy, které mají původ v různé konkurenceschopnosti členských zemí euro-klubu a v nemožnosti nastavit měnovou politiku potřebám slabších (nižší sazby, slabší kurz), ale neřeší. Zaostávání v konkurenceschopnosti byl dlouhodobý proces, který se v řadě případů nijak negativně neodrážel v hospodaření jednotlivých států (Španělsko, Irsko), ale pouze v narůstajícím zadlužením bank, domácností nebo podniků. Názorným příkladem jsou Španělsko a Irsko, kde problém spadl na bedra státu až s krachem banky Lehman Brothers. Až dluh bank spolu se ztrátou pracovních míst v bankovnictví a stavebnictví katapultoval přebytkový irský i španělský rozpočet do závratných deficitů.