Defenestrace tří císařských vyslanců v květnu 1618, tj. před 400 roky, kterou provedli rozhořčení čeští šlechtici, založila oheň, který během 30 leté války a s ní spojenými epidemiemi vyplenil podle odhadu přibližně 40 procent venkovského obyvatelstva tehdejšího Německa. V něm žilo podle odhadů přibližně 16 milionu obyvatel. Po defenestraci začala válka mezi císařskými vojsky a protestantskou unii. Ve válce šlo o moc a vliv, udržení dynastií, jejich rolí a pozic v Evropě. Proto se do války zapojili Bavořané, Dánové, Francouzi, Saxové, Španělé, Švédové. Výsledkem války se tak nutně stalo rozdělení víry, vznik národních států a světové války. Doba mezi defenestrací a koncem druhé světové války nám kromě jiného ukazuje, jak proběhla transformace Německa jako oběti, do role agresora. Následná pacifikace Německa - agresora v rámci poválečného uspořádání nás vede k neméně důležitému zamyšlení nad přenesením kolektivní paměti z učebnic do muzejních archivů a nad možností nové války s horšími následky, než přinesla 30 letá válka a obě světové války.

Řadím se k žijícím seniorům, kteří hodnotí události před 400 roky jako vůdci nepochopenou předlohu nových válek, bídy a utrpení převážně nevinných. Nestrávená válečná zkušenost, degenerace elit a technicko – technologický rozvoj dovolily transformovat lidsky pokrok do nebezpečí, které lze srovnat s nebezpečím a se situací před 400 roky. Proč?

Dnes jako tenkrát se odehrávají menší regionální, většinou nábožensky zabarvené války a boje, ve kterých, jako tenkrát, strádá především nevinné civilní obyvatelstvo, a děti. Málokdo ví a může si představit, kdo je voják, žoldnéř, terorista. Málokdo ví, kdo, kdy a jak vyhlásil válku a proč. Dnes se války nevyhlašují. Nebude tomu jinak ani v představitelné budoucnosti. Vyhlášení války nahradilo zveřejnění vojenských doktrín, propagačně – demagogický mediální doprovod a více úrovňový strach a obavy jednotlivců a společnosti jako takové. Nabízí se otázka: Vstoupili jsme do novodobé třicetileté války, když ano, kdy?

Vzpomínám si na dílo básníka Andrea Gryphius (1616-1648) nazvané Traenen des Vaterlandes (Slzy vlasti) napsané v průběhu třicetileté války, a jednu z prací Guenetr Grass (1927 – 2015) nazvanou Das Treffen in Telgte (1979). Již při vzpomínce vidím v kontextu vývoje EU (během půl století), více méně pravidelném sledování událostí (v EU a ve světě), a jazykových analýz mluvy a dokumentů současných elit, že vstupem do novodobé třicetileté války byl 11. září 2001. Od tohoto dne se vede válka v různých částech Planety proti terorismu a teroristům, aniž by existovaly jasné a všeobecně platné definice. V posledních letech vstoupily aktivně do války i ČR, SRN a další EU státy. Nebyly obětmi zářijového útoku v USA. Oběti USA se ale podařilo, aby nezúčastněné státy se staly v první fázi agresory ve jménu virtuálních hodnot a asymetrického spojenectví. V následující fázi se uvedené státy staly obětmi migrace, způsobené válkou proti teroru a teroristům. Transformace agresora do oběti, a vice versa byla rychlá a plně odpovídající degeneraci západní společnosti. Transformace a degenerace nutí vždy, všude a každého k regulaci. V kontextu transformačního procesu se proto EU snaží regulovat migraci. Elity bohatnou, izolují se a nechají obsluhovat sebe a své zájmy nespočetným množstvím materiálně závislých a organizovaných slouhů (v institucích, nadnárodních korporacích a NGO), různé kvality charakteru, vzdělání a schopností. Již proto se nabízí srovnání s historickými událostmi a jejich následky. Snaha regulovat umocňuje totiž kvalitu oběti do té míry, že lze tvrdit, v případě potřeby i dokázat, že současná forma zastupitelské demokracie je prázdnou skořápkou, ve které se ukrývá Westfálský mír z roku 1648. V něm nešlo o právo, či neprávo, pravdu nebo lež, ale především o vnitrostátní rovnováhu moci, právo suverenity a vměšování se do záležitostí druhých států. Tím se dostávám k současnému konání EK, a jí prosazované noveleDublinského protokolu, někdy také zvaného dublinský systém.