Mezivýsledek pozorování indikuje torpédování šesti ze sedmi hlav Listiny základních práv EU (důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, občanská práva a soudnictví), transformaci evropské bezpečnosti, solidarity a volného pohybu občanů do Fata morgány, jakýchsi vzdušných zámků, a vynášení na světlo snahu lídrů přesvědčit občany, že hrozba terorismu je něčím, s čím se musíme naučit žít. Již tato jedna trojice z mnohých dalších definuje společnosti cestu do pekla.
Cestu do pekla usnadňuje také neschopnost a neochota výkonných politiků přijmout fakt, že jsme ve válce, že přišel čas hledat spojence, kteří nám mohou pomoci, a že je nejvyšší čas se pokusit znovunastolit hodnoty, na kterých naše civilizace vznikla, a které jsou na universitách a v mocenských strukturách prakticky již opouštěné. Proto nehledě na pokročilý věk, jsem začal integrovat do svého života sambo z mládí (sebeobrana beze zbraně), s jeho typickými údery a kopy, technikou páčení, přehozů, podmetů a dalších, samozřejmě mimo škrcení. To i proto, že integrace států je pořád na pořadu dne v EK a EU, a málo kdo si uvědomuje, že již jeden z nich, Ukrajina, může celou evropskou integraci transformovat do des-integrace EU.

V pátek 22. Července 2016 Polský Sejm v závěrečném čtení rozhodl nazvat Volyňský masakr, genocidou a 11. Červenec Dnem vzpomínky mrtvých. Zmiňuji se o tomto rozhodnutí, protože se dostalo do pozadí kvůli aktuálnímu dění ve Francii, SRN a Turecku. Jeho význam pro celou EU může být vědomě nebo nevědomě podceněn, protože se jedná o rozhodnutí, které může dát brzo do pohybu ledy mezi Polskem, Ukrajinou a EU. EU slíbila Ukrajině vše možné, podobně jako Turecku. Nemá ale odvahu sdělit jasně, že plnění slibů není na programu dne. Neplnění slibů ze strany EK může začít nahrazovat Polsko. Jak a proč?

Západní Ukrajina má dlouhé historické vazby s Polskem, sahající až do 15 - 17. Století. V té době byly země oblastí Lvova, Ternopole, Ivano – Frankovska, Volyně a Rovno částí Polsko-litevské unie. Unie oficiálně vznikla uzavřením smlouvy mezi Polskou korunou a Litevským velkoknížectvím 12. srpna 1569 v Lublinu. Je proto také známa jako tzv. Lublinská unie. Mezi 1921 a1939 byla tato území částí Druhé Polské republiky. Až do založení polské organizace Restituce Kresov v minulém roce mohla EK klidně spát. Dnes by tomu tak nemělo být. Proč? Restituce Kresov se s největší možnou pravděpodobností něco naučila od restitucí v ČR. Připravuje totiž řadu soudních žalob s nároky přibližně 100 tisíc občanů na restituci nebo finanční kompenzaci majetku nacházejícího se na uvedených územích Západní Ukrajiny. Možnost soudních žalob a restituce umožňuje – světě div se – asociační dohoda uzavřená mezi EU a Ukrajinou. Patřičné právní procedury obsahuje EU legislativa. Proto si mohu představit, že Lvov bude polským městem. Diplomatický skandál a reklamní brožura vydaná v rámci sportovního programu zvaného Běh nezávislosti 2015, ve které byl Lvov a také Vilnus sjednoceny s Polskem, jsou předzvěstí představitelného procesu, který k udivení podpořilo vedení města Varšavy, deník Gazeta Wyborcza a PKO Bank Polski. Současná polská vláda se mimo jiné spoléhá na tzv. průkaz Poláka. Ten již v tomto roce nabízí vlastníkům řadu výhod, včetně práva pobytu a po roce právo na polský pas. V současné situaci na Ukrajině a s ohledem na skutečnost, že polovina obyvatel Lvova má polské kořeny, dovedu si představit, že k těm 80 tisícům Ukrajinců, z celkového počtu 160 tisíc vydaných průkazů Poláka za osm let, se přidají další tisíce Ukrajinců. Konečným výsledkem může být a) masový výdej polských pasů, b) veřejná prohlášení o nezbytnosti autonomie a nacionální identitě a c) rozrušení teritoriální celistvosti Ukrajiny. To vše díky EU, těžko představitelné naivitě a klamání občanů EK a díky hlasité propagandě členů strany Právo a Spravedlnost. Mezi ně patří polský historik a senátor Jan Žarin se svým známým prohlášením: Bez Lvova, který byl vždy věrný Varšavě, neexistuje polský národ…Popsaný proces je schopen paralyzovat integrační snahu EU. Přechodné oživení integračních snah EU by mohlo zabezpečit pouze dělení Ukrajiny a současná integrace částí Ukrajiny do jednotlivých členských států EU. K nim se z historického hlediska musí počítat Maďarsko, Rumunsko, ale i Slovensko.