V uvedeném příspěvku je dána rada – odpověď: Nikdo by neměl věřit těm, kdo vědí, že válka vypukne, ale ani těm, kteří tvrdí, že vědí, že válka nevypukne. Skutečnost je taková, že nebezpečí války roste, když se jedna moc snaží předběhnout tu druhou. Strach ze ztráty pozice hegemona historicky a statisticky činí válku ve většině případů nevyhnutelnou. V dnešní odpovědi na dotazy nabízím úvod ke srovnání historie boje USA – SSSR a USA – ČLR, potažmo s RF a odkaz (www.vision-gt.eu).

Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu
(Immanuel Kant 1724 – 1804)

Vítězství nad fašismem, který sám sebe nazýval fašismem, představuje matoucí výsledek: Nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá. To potvrzuje současnost. Vítězství strany s největšími lidskými a materiálními obětmi v historii lidstva se transformovalo do studené války se svými dočasnými spojenci. Studená válka skončila rozpadem SSSR, euforickým a zdravý rozum zastiňujícím chováním USA a Západu, a vznikem Ruské federace. Tu je možné i dnes chápat jako federální nadnárodní korporaci. Má omezenou finanční suverenitu, značné akciové podíly ex-spojenců, dnes oficiálních protivníků v mnoha strategických podnicích a nalezištích přírodních zdrojů, které ovlivňují plánování hospodářství v síti globalizace. Přítomnost RF v síti omezuje její vývoj a pohyb a je pro stát drahá. Síť, ve které se nachází každý dodavatel a subdodavatel bez možnosti úniku, upletly nadnárodní korporace a globální finance. Proto se v ní podobně jako v každé korporaci a finanční struktuře odehrávají nemilosrdné vnitřní a vnější boje. Vnitřní se vedou o moc, kontrolu zdrojů a bohatství, které lze požívat vně korporace. Na ostrově, jachtě nebo vile, sám, s rodinou, milenkou nebo skupinou LGBT. Přírodní zdroje, dluhová past a nové trhy, které jsou potřebné k životu expanzivního kapitalismu nelze však stěhovat jako kancelář, jet, peníze nebo milenku. Proto roste napětí a nebezpečí války doma i venku.

Pro českou kotlinu, ve které demokratická moc dovolila stát se mini – korporací platí slova Karla Čapka (1890 – 1938): Republika, která dala hlasovací právo analfabetům a tetkám, si nemůže dovolit luxus "kulturního boje". Je to více úrovňový boj hodnot a o hodnoty a smysl života, kterého jsme svědky, a ve kterém jsme mohli se špetkou pokory obdržet šanci získat dočasný respekt. Respekt vyšší kvality, dovolující mít více času na pozorování dění ve světě, než představuje vítězství v ouvertuře mnoho-aktovky pandemie strachu z koronaviru. Lehkost, se kterou jsme dočasně zvítězili nad virem, a je jedno jakého původu virus je, mně těší, vážím si dočasného vítězství a přeji mu dlouhý život. Druhá strana mince radosti mi však připomíná román Milana Kundery (1929) - Nesnesitelná lehkost bytí.

Hlavním tématem románu je hledání smyslu života, problematika vnitřní a vnější svobody člověka, zároveň neustálé znázorňování protikladů dobra a zla, lehkosti a tíže, kýče a umění. Zmiňuji se o románu, protože klade nároky na pozornost četby a čtenářovu paměť. Kdo je má, ví, co obsahuje citát německého filozofa, vybraný jako název této části příspěvku končícího otázkou: Kolik je těch v naší společnosti a u moci, kteří se nejméně bojí smrti?

Chceš-li něco skrýt, polož to na místo, kde to lze vidět

ČLR, která je jedním z hlavních aktérů světového dění majícího vliv na budoucnost lidstva, bojuje na několika šachovnicích a frontách. Na jedné z nich byl otevřen boj o rozpad ČLR, podobný rozpadu SSSR. Cílem rozpadu je následná tvorba nadnárodní korporátní struktury řízené na dálku podobné té, kterou se řídí všechny nadnárodní korporace a dnes dokonce i výuka mladé generace. Předpokládám, že vzdělání v ČLR obsahuje učení Sun Tzu (543 - 495 př. n. l.) a výuka a cvičení probíhají ve třídě: Umění války nás učí nedoufat, že nepřítel nepřijde, ale spoléhat se na to, že jsme připraveni ho přivítat; nedoufat, že nezaútočí, ale spoléhat se, že jsme svá postavení učinili nedobytnými. To samé platí i pro výrok Alberta Einsteina (1879 - 1955): Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny. A Claudia Claudianuse (370 – 404): Kdo zastrašuje, víc se bojí sám.