Kremelské hodiny totiž pro mnohé neočekávaně odbily, bez velkého protokolu, ale v osobní přítomnosti prezidenta Putina čas šéfa prezidentské administrace Sergeje Ivanova, odnesly ho na jiné pole a vynesly na výsluní nejenom absolventa MGIMO, zkušeného diplomata a znalce protokolu, ale i loajálního úředníka - technokrata mladé generace, vnuka posledního sekretáře CK KS Estonské SSR Karla Waino, 44 letého Antona Waino. Již tento malý výčet skutečností indikuje, že doba starých vazeb a mocných z dob v Peterburku a doby post-perestrojkové, z nichž mnozí vyrůstali přímo nebo nepřímo s prezidentem Putinem do svých křesel, nenávratně končí. Je nejvyšší čas, aby nový trend v kádrové politice prezidenta Putina dokázal občanům a oligarchům, že prezident maluje větve a současně naslouchá dýchání větru, že příprava mladé generace profesionálů na převzetí moci pokračuje. Je nezbytné přivykat veřejnosti tam i zde, že důležitější než kdo odchází, je umění ohodnotit to, kdo a co (s ním) přichází.

Již proto se nebudu se podrobněji rozepisovat o tom, co všechno jak a proč udělal, nebo neudělal Sergej Ivanovza dobu působení ve funkci (4 roky a 8 měsíců). Skutečností je, že ukončil proces řízení vnitřní politiky. Nepoužívám pro inflační označení procesu řízení slovo reforma. Toto označení se pro mne z nepochopitelných důvodů pořád používá v Rusku a vládních prohlášeních, i když by i v Kremlu měli dávno vědět, že ruský občan dostává při uslyšení tohoto slova nejenom alergický, ale jiný druh záchvatu, někdy i závratě. Proto konstatuji slovy písničky Waldemara Matušky, že Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů, a mám rád vodu zelenou, a pletu si ji s ozvěnou, narážejí obě na stejnou skálu. Touto skálou jsou pro prezidenta Putina a šéfa jeho kanceláře Waino ke dnešnímu dni všechny známé a méně známé výzvy doma, v sousedství, Evropě a ve světě, které se prakticky každý den obohacují novými.