Ve skutečnosti se jedná o přežití za každou cenu. Přežít teď, bez ohledu na cenu a trendy v představitelné budoucnosti. Lednové události potvrzují, že každá země má vlastní ideu, která vysvětluje smysl její existence, ospravedlňuje moc elity, její činy a skutky. Neplatí to jenom pro každou postsovětskou republiku, ale i pro ČR. Aby však stát přežil, musí být suverénní. Pojem suverenita v tradičním smyslu označuje mj. schopnost elity jednat tak, aby jí nadřazené státy nevnucovaly svá pravidla konání, schopnost vojensky se ubránit a určovat trendy. Vnucená pravidla vždy vedou k narušení státnosti, rozpadu státu a jeho smrti. To je v rozporu s pudem sebezáchovy. Tento fakt a další ignorují české i kazašské politické elity. Chtějí vládnout a vlastnit všechno sami. A pokud je nutné něco dělit, pak to chtějí sami kontrolovat. Věří, že omezená suverenita je lepší, než žádná. Nevěří, že tradiční suverenita se blíží ke konci a bude nahrazena technologickou.
Kazašská vládnoucí třída ví, že zdědila zemi se zásobami přírodních zdrojů. Ty nutně potřebují západní země s rozvinutou ekonomikou, vojenskými a logistickými možnostmi. Prorazit se na západní trhy, ale Kazachstán sám nemůže. Proč? 1) Na rozvoj zdrojů nemá vlastní finance. 2) Pro jejich těžbu nemá k dispozici kvalifikovanou pracovní sílu. 3) Neexistuje dostatek zařízení a odpovídajících technologií. 4) Kazašská armáda není schopna bohatství státu ochránit z mnoha důvodů, o kterých dnes nebudu psát. 5) Historie před a post sovětského Kazachstánu indikuje, že nikdy neexistovala jednota kazašské vládnoucí třídy, žádný způsob, jak této jednoty dosáhnout bez použití síly, a nikdy a nikde ve světě neexistoval politický systém, kde by se moc a společnost vzájemně nepodezíraly ze zrady a mohly se dohodnout na kompromisu.
Na druhé straně, Kazachstán představuje území bez přirozených geografických překážek, které by bránily invazi vnějších sil. Existující nechráněná hranice dovoluje sousedním státům kdykoliv po patřičné přípravě a ve vhodné chvíli otřást jeho suverenitou. Ke dni rozpadu SSSR poměr mezi Kazachy a Slovany byl vyvážený, přičemž odborné kompetence, vzdělání a dovednosti Slovanů byly a jsou i dnes mnohem větší, než u domorodců. To není míněno jako urážka. Ex-prezident Nazarbajev (doufám, že ještě žije a uslyšíme ho v přímém přenosu po ukončení výjimečného stavu) vše popsané a nepopsané dobře ví. Proto rozdával dárky a pozornosti, aby věčné kolíbání od eurasianismu k turkismu, od Pekingu ke Kremlu, od Kremlu k Washingtonu, od Washingtonu k Londýnu nevedlo k rozpadu státu, jehož je architektem.
Jeho nástupce Tokajev nemohl dlouho akceptovat vojska Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, mj. protože západní a čínští investoři by mohli začít nepovažovat prezidenta Tokajeva za šéfa Kazachstánu. Mohli by si myslet na základě zkušenosti, že jeho rivalové se konsolidují, a že další pokus o převrat by mohl přijít dříve, než později. Tokajev nemůže přežít jen díky tomu, že je prezident, nebo že OSKB zůstane na jeho straně. Nemůže přežít s cca 20 tisíci NGO s dlouhodobým financováním dlouhodobých projektů, včetně těch již dříve mnou uvedených. Prezident Tokajev bude mít problémy i kvůli podpoře kazašských médií v rámci pětiletého Středoasijského mediálního programu. Ten působí v Kazachstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Osobně nevěřím, že se mu podaří splnit přání Nazarbajeva - zachovat kontinuitu s předchozí vládou na úrovni celkové strategie, symbolů moci a ideologických konstrukcí.
Poslední dva roky byl Tokajev v zajetí protichůdných požadavků elit a společnosti. Její velká část čekala na změnu, zatímco dynamika dění a změn ve světě nečekala, ale zvětšovala se. Vleklé předávání moci byla chybou Nazarbajeva. Se vší úctou k němu, nepochopil co je to tvůrčí šachovnice života. Prezident Putin, předpokládám, to ví a dávno pochopil, že doba protektorátů pominula. Proto nic nenamítal proti rychlému odjezdu vojsk OSKB. Chápe kazašské elity a problémy, kterým čelí a uvědomuje si, že jakýkoliv pokus o omezení současné již omezené suverenity Kazachstánu by se okamžitě vrátil jako bumerang, posílil by protivníky RF a zpomalil realizaci mnohem významnějšího plánu pro celý region. O jaký plán se jedná?
Kromě zřejmých zájmů Kremlu v Kazachstánu – rusky mluvicí obyvatelé, hospodářské zájmy ruských elit a strategické zájmy RF je nutné uvědomit si, že RF se bude i nadále snažit upevňovat svůj vliv ve světě. Jak? Předpokládám ve funkci tvůrce platforem pro rozvoj technologické suverenity partnerů. Tuto funkci může totiž vykonávat pouze RF. ČLR, USA a EU ji nemohou ani nabídnout. Proč? EU není jednotná a suverénní, vzdělávací a grantový systém a nemožnost bránit se vlastní armádou neumožňují EU být tou, za kterou se prohlašuje. USA si výměnou za technologie nebo její koupí vždy berou suverenitu člověka, firmy nebo státu. ČLR je doposud z části technologicky závislá na Západě a RF. Zmínkou o platformách a technologické suverenitě indikuji nenávratnou změnu v obsahu pojmu suverenita. Technologická suverenita (i členů EAHU) bude proto v představitelné budoucnosti mít existenciální význam, nahradí omezenou suverenitu s papírovou spojeneckou garancí nebo příslušností k bloku typu EU či NATO a zabezpečí existenci státu a národů. Jde o přežití, nebo?
Jestliže prezident Tokajev a jeho vláda bude nadále rozdělovat podíly v surovinovém sektoru cizincům, ze včerejších pastevců s nájezdnickou psychologií formovat průmyslový a ne technologický národ, jestliže nezkrátí počet NGO do jednociferného počtu a nebude respektovat historická fakta, která indikují, že ve Střední Asii se všechny vzorce chování redukují na tradice Hordy, hluboké jako nebe nad stepí a zalekne se ztráty suverenity ve starém pojetí, udělá osudové chyby ze strachu. Takové chyby se mstí a mohou vést Kazachstán ke ztrátě zbytku své suverenity ve prospěch vnějších sousedů, ale i Zhuzů. O nich jsem také psal. Ti trpí fobií mezi sebou, mají odlišnou historii, mytologii a mentalitu a mohou být příčinou rozpadu moderního Kazachstánu, který jsem naznačil v první reakci na dění v lednu t.r. Smrt ze strachu je tou nejhorší ze všech smrtí, traduje se. To vědí i Zhuzové, z nichž někteří se měří s Čingischánovými Mongoly, jiní s Turky, kteří se později stali Osmany, další s Araby. I jejich funkce se vždy lišily - někteří vládli, jiní pásli dobytek, další bojovali. Znali asi něco ze rčení: Každému podle schopností, každému podle zásluh.
Zcela určitě ale neznají příběh ve stejnojmenném americkém filmu z roku 1946, To Each His Own, nebo obsah díla československého ekonoma, politického teoretika, aktivního politika a meziválečného poslance NS za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, Josefa Macka (1887-1972) - How Do We Think: A Survey of the Ways of Reasoning (Karolinum, Praha 2006; ed. V. Benáček). Souhlasu netřeba.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
