Negativní vyznění čínských růstových statistik je nicméně silně relativizováno faktem, že navzdory viditelnému zpomalení HDP rostle stále rychleji než o osm procent meziročně, což je údaj o kterém si valná většina ekonomik může nechat jenom zdát.

Pro Západ, kam ať to kolikrát příliš nevypadá také patříme, je v této etapě čínského hospodářského rozmachu nejdůležitější, aby se této ekonomice podařilo přetransformovat dosavadní růstový model založený primárně na exportu, kdy země se stala velkou levnou továrnou pro celý svět. Podstatou tohoto modelu byla kombinace velmi vysoké míry úspor (i více než 50 % HDP) a podhodnocený měnový kurz, což zrcadlově umožňovalo vysoká tempa investic při zachování výrazně přebytkového zahraničního obchodu s většinou zemí světa. Tento model ovšem narazil na své limity, a to ať již na globální či domácí úrovni.
Nyní se tedy soudruzi v čínské vládě a centrální bance pokoušejí přeladit na jiný model, který bude daleko více založený na domácí spotřebě. Je velmi pravděpodobné, že v dlouhém horizontu to bude znamenat, že přírůstky reálného HDP nebudou již tak spektakulární, a že se zbytek světa bude muset s Čínou daleko více dělit o vzácné suroviny.

Pro Západ ovšem může být přechod Číny na nový růstový model založený na vyšší kupní síle jejího spotřebitele skutečným požehnáním. Mohl by totiž přinejmenším zpomalit deindustrializaci vyspělých západních zemí, která znamenala outsourcing velké většiny lehkého průmyslu do Asie, resp. právě do Číny. Více než to - rostoucí čínské mzdy táhnoucí za sebou spotřebu a dovoz budou nevyhnutelně zvyšovat poptávku po zboží a službách z Ameriky a Evropy, což dokonce může vést k růstu zaměstnanosti v sektorech, které se dokáží na čínský trh dostat. Z výše uvedeného důvodu nám tedy nezbývá než čínské komunistické straně popřát, aby hospodářské cíle vytyčené jejím vedením byly beze zbytku naplněny.