Desetitisíce až statisíce životů bylo zmařeno, miliony lidí byly nuceny opustit své domovy, stovky miliard byly utraceny – proklamovaný průlom se však nedostavil. Válkou sužované Ukrajině začínají docházet síly. A proto je na místě začít se ptát, jestli má další podpora žalostného, tragického a vyčerpávajícího konfliktu smysl. Nastal čas zahájit racionální debatu o skutečných příčinách, dopadech a případném konci války na Ukrajině.

Tedy diskuzi – jak se říká – sine ira et studio, bez hněvu a vášně, bez válkychtivého fanatismu, bez neschopnosti vyrovnat se s vlastními dějinami, bez nepřekonaných mindráků a zapšklé ukřivděnosti, bez růžových brýlí a nekritického hodnocení té či oné válčící strany. Diskuzi tolik potřebnou. Diskuzi věcnou a faktickou – a proto pro mnohé zaslepené pobuřující, kategoricky nepřijatelnou.

Vladimír Putin před bezmála třemi lety šokoval celý svět. Z údajného vojenského cvičení se 24. února 2022 stala tzv. „speciální vojenská operace,“ která přerostla v největší evropský válečný konflikt od konce 2. světové války. Toto rozhodnutí odsoudilo mezinárodní společenství, a snad i každý rozumný člověk. Nejednalo se však o blesk z čistého nebe, nýbrž o výsledek dlouholeté, přehlížené a neřešené rusko-ukrajinské krize.

Bylo naivní předpokládat jakýsi palácový převrat. Ještě bláhovější bylo očekávat, že by z onoho převratu mohl vyjít nějaký autentický demokrat. Do ruského „paláce“ se nikdo takový nemá šanci dostat. Nevyhnutelně by se muselo jednat o osobu ještě tvrdší, neústupnější a autoritativnější, než jakou je současný šéf Kremlu.

Ruská válečná mentalita se od té západní značně liší. Už na příkladu – v Rusku tolik oslavované – Velké vlastenecké války je očividné, že moskevské režimy, ale ani veřejnost, na materiální či lidské ztráty nikdy nebraly velký zřetel. Rusům šlo o vítězství za každou cenu, nebyli ochotni ztratit ani píď území – bez ohledu na míru destrukce, útrap. O to více si západního humanismu musíme vážit. Zejména nyní.