Skoro by se dalo říci, že pokud někdo prohrál, pak to byly sociologické agentury, které se tentokrát opravdu hodně sekly. Chvíli to dokonce vypadalo, že Netanjahu už by si měl balit osobní věci a odnést si je z premiérské pracovny.

Jak tedy vlastně výsledky vypadají? Strana Likud získala třicet křesel ze sto dvaceti, tedy přesně čtvrtinu. Je to zdánlivě málo, ale v izraelském politickém systému, v němž je i pro malé strany snadné dostat se do Knesetu, je to neobvykle hodně.

A hlavně je to o šest křesel více než získali druzí v pořadí, blok zvaný Sionistický tábor, který se skládá z levicové Strany práce a středové strany Ha-Tnua. Pokud se tedy ještě v úterý večer spekulovalo o remíze, nyní o vítězi není pochyb.

To mimo jiné znamená, že prezident Rivlin nebude mít jinou možnost než pověřit sestavením vlády Netanjahua, i kdyby si to sám nepřál. Pro šéfa Strany práce Herzoga to naopak může znamenat, že dříve nebo později bude muset uvolnit místo někomu, kdo dokáže stranu vést k vítězství lépe.

Nikterak překvapivě se na třetím místě umístil blok několika menších arabských stran. Ty se spojily proto, aby snáz překonaly nově zvýšený práh ve výši tři a čtvrt procenta a jejích úspěch je dán synergickým efektem jednotného postupu.

Je také možné, že arabští voliči Strany práce – nyní vystupující pod hlavičkou Sionistického tábora - tentokrát raději hlasovali podle své národnosti. Tento Kneset bude historický mimo jiné i v tom, že v něm zasedne vůbec největší počet Arabů, a to nejen za čistě arabské strany, ale také za Stranu práce a dokonce i za pravicový Likud.

A když už jsme u prvenství, je to také Kneset s rekordním počtem žen, zatímco dosud jich v parlamentu zasedalo sedmadvacet, nyní to bude ještě o jednu méně. A to přesto, že hned dvě strany, v obou případech židovské ultraortodoxní formace, žádnou ženu na volitelné místo nenominovaly.

Vraťme se však k výsledkům a tomu, co vlastně vítězství Likudu znamená. Především je třeba říci, že nejde o nějaké historické vítězství pravice, protože tři hlavní pravicové strany měly dosud dohromady 43 křesel a nyní mají o jedno více. Nejde tedy ani o žádný nárůst, ani o nadpoloviční většinu.

Netanjahuovo energické úsilí na poslední chvíli přineslo efekt pro Likud v tom smyslu, že ho poslalo o koňskou délku před levici. Stalo se tak pravděpodobně na úkor ostatních pravicových stran, sekulárních i náboženských.

To znamená, že se premiérovi nijak neulehčí sestavování koalice, zvláště když odmítá vládnout v rámci vlády národní jednoty společně se Sionistickým táborem, jak zprvu, ještě na základě neúplných výsledků nepřímo navrhoval prezident. S někým ovšem Netanjahu bude muset vládnout.

Pokud někdo posílil, pak je to politický střed. V parlamentu zasedne jak strana Ha-Tnua Cipi Livniové, tak strana Ješ Atid, s jejímž šéfem Lapidem se ovšem Netanjahu nepohodl a raději rozpustil dosavadní vládu, a nyní nová formace Kulanu bývalého ministra za Likud Moše Kachlona.

Právě tento poslední muž tedy má díky svému „koaličnímu potenciálu“ v rukou obrovskou moc nad tím, zda se Netanjahuovi podaří vládu sestavit. A spolu s mocí také zodpovědnost za program a směřování budoucí vlády.

O tom, co Netanjahu bude jako premiér dělat, se samozřejmě už začalo spekulovat. Hovoří se například o tom, že by měl ze všeho nejdříve napravit škody, které nadělal ve vztazích s Amerikou, jiní zas zdůrazňují, že právě tento muž neposloužil příliš tamní ekonomice a těžko bude mít nějaké nové nápady, jak jí pomoci nyní.

A ještě jiní uvažují o tom, jak vážně myslel slib, že „zabrání vzniku Palestinského státu“. Podle jeho povolebních výroků to vypadá, že se zachová jako správný politik a na to, co říkal před volbami, brzy zapomene.

Na to vše je však ještě brzy, protože Izrael na svou vládu teprve čeká a zkušenost minulých desetiletí ukazuje, že měsíc po volbách věci vypadají velmi jinak než den po volbách. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.