Řeč je o událostech právě 100 let starých. Na začátku 1. světové války se na území Osmanské říše odehrály nucené přesuny, vyhánění a vraždění arménského obyvatelstva, které tehdy žilo rozptýleno na velké části tureckého území.
Zabíjení trvalo několik let a počet mrtvých tehdy dosáhl podle některých odhadů až půl druhého milionu lidí.
V kontextu 1. světové války to nebylo tak šokující číslo a hlavně měly evropské mocnosti v té době trochu jiné starosti. Proces etnického vyčištění budoucí Turecké republiky tedy proběhl bez toho, že by se svět nějak zvlášť ustrnul.
Od té doby se však přízrak masového zabíjení Arménů opakovaně vynořuje, přičemž většina turecké politické reprezentace i společnosti naprosto popírá, že se něco jako „genocida“ odehrálo.
Šlo prý o součást složitých dějů během války a rozpadu Osmanské říše. Přitom prý neméně trpěli i Turci a další národy.
Masové přesuny se podle turecké verze odehrávaly jen tam, kde se Arméni snažili kolaborovat s ruskou armádou, která Turecko ohrožovala ze severovýchodu.
Turecko – z pozice poměrně mocného státu, navíc s rozsáhlou a vlivnou diasporou – dokázalo opakovaně zabránit tomu, aby některé státy arménskou tragédii oficiálně označily za genocidu, a zatím to většina zemí neučinila, dokonce ani Spojené státy s rozsáhlou arménskou komunitou ne.
Papež František tedy zcela vědomě píchl do vosího hnízda, když se během nedělní bohoslužby odhodlal o 100 let starých událostech hovořit jako o první novodobé genocidě.
Reakce byla okamžitá, Turci si předvolali vatikánského velvyslance, aby mu sdělili svou nelibost, a poté stáhli z Vatikánu velvyslance svého. Je pravděpodobné, že to není úplný konec, protože pro Turecko je uhájení dosavadní verze dějin velmi důležité.
A to nejen politicky, ale i psychologicky, protože turecký pohled na světovou politiku je založen na přesvědčení, že Turecko a turecká kultura představují morální a duchovní předvoj pro ostatní – myšlenka na nějakou tureckou vinu se do tohoto obrazu nehodí.
Je tomu tak i dnes, ovšem zároveň je pravda, že právě premiér Erdogan patří k nejméně nacionalistickým vůdcům v posledním století. Jako islamista dokázal odhodit některé tradiční turecké postoje a úspěšněji než například sekulární nacionalisté vyjednávat s Kurdy.
Platí to alespoň částečně i pro arménskou otázku, protože právě Erdogan v loňském roce jako vůbec první vyslovil bolest nad smrtí mnoha Arménů, ačkoli samozřejmě i on zcela odmítl myšlenku, že by tehdy byli obětí systematického zabíjení.
Tento pohled naopak zastává většina historiků. Ti sice uznávají, že nešlo o plánovité, řízené a průmyslové zabíjení, jako tomu bylo za 2. světové války, a také že velkou část zvěrstev, které se tehdy děly, neprováděla regulérní turecká armáda, ale například Kurdové.
Přesto se odborníci obvykle shodují na tom, že se jednalo o vyhlazování nepohodlného obyvatelstva.
Právě tyto události vedly polsko-amerického židovského právníka Rafaela Lemkina k vytvoření pojmu „genocida“, tedy doslova vyhubení národa.
O proslulost tehdejších událostí se zasloužil také pražský spisovatel Franz Werfel, který o osudu jedné arménské komunity napsal román Čtyřicet dnů.
Arméni se však během tehdejších událostí pomoci nedočkali a z území budoucí Turecké republiky takřka zmizeli, a to doslova.
Odtud pochází údajný Hitlerův výrok „kdo si dnes vzpomene na Armény“, který snad pochází z roku 1939 a měl vysvětlit, proč se německý vůdce neobává chystat genocidu další.
Jak se ukázalo, Hitler měl pravdu v tom, že i další masové vyhlazování proběhlo bez toho, že by svět zasáhl.
Na Armény si svět začíná vzpomínat teprve teď, po 100 letech. Říci nahlas pravdu možná uškodí vatikánsko-tureckým vztahům, ale pomůže nejen Arménům, ale dlouhodobě třeba i samotným Turkům.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
