Saúdská Arábie přitom je zemí s extrémně pomalým politickým metabolismem. Změny se provádějí pomalu, nenápadně a občas jen pod tlakem. Instinkt ropného království, v němž je navíc potřeba vyvažovat řadu vnitřních i vnějších sil, si o takový přístup žádal.

Platilo to přesto, že král Abdalláh, který před několika týdny zemřel, prováděl trpělivě dlouhodobé reformy, kterými zemi pomalu měnil. Teď, když zesnulého devadesátiletého monarchu nahradil jeho teprve sedmdesáti osmi letý nevlastní bratr, daly se věci do pohybu.

Nový král Salmán udělal v zásadě tři věci. Zaprvé jmenoval nového korunního prince, za druhé jmenoval jeho nástupce a za třetí jmenoval nového ministra zahraničí. Že to nevypadá jako revoluce? Nevypadá, ale je.

Až dosud se v Saúdské Arábii dědil trůn mezi bratry – vesměs syny zakladatele rodu Abdul azíze bin Saúda, který zemřel v roce 1953. Tento muž měl dvaadvacet žen, s nimiž zplodil pětačtyřicet synů. Mnozí z nich ještě žijí, i když jim je všem přes sedmdesát.

Ti všichni by teoreticky měli mít šanci ujmout se jednou vlády. Král Salmán však rozhodl, že příštím následníkem bude Muhammad bin Najíf, jeho synovec, totiž syn jeho nevlastního bratra – toho, jenž měl až dosud být dalším v řadě. Tím Salmán vlastně poprvé vytvořil situaci, v níž se vlády po Salmánově smrti ujme příslušník další – už třetí – generace.