Situace malého Libanonu je velmi složitá, už jen proto, že tato vojensky slabá a nábožensky velmi pestrá a vratká země sousedí se Sýrii. Vše, co se odehrávalo v Sýrii, tedy zejména boj mezi alávitskou vládou a převážně sunnitskými venkovskými povstalci, mělo své takřka okamžité důsledky uvnitř libanonských hranic.
Začátkem září pak situace začala být ještě vážnější, když sunnitští bojovníci ze Sýrie překročili hranici a pokusili se dobýt město Arsal ve východním Libanonu.
Tehdy se mluvilo o tom, že jde o jednotky, v nichž jsou zastoupeny jak an-Nusra, tedy odnož Al-Káidy, tak i Islámský stát. Libanonské vládě se tedy podařilo útok zastavit. Nyní se situace znovu opakovala, a znovu v okolí Arsalu.
Tentokrát však šlo mnohem rozsáhlejší operaci, při níž byl veden útok na několika místech v pásu od Baalbeku až po Arsal. Šlo prý především o jednotky an-Nusry. Ten největší rozdíl však byl v tom, že pod palbou se ocitli příslušníci Hizballáhu.
Právě toto libanonské šíitské hnutí je považováno za vojensky mnohem silnější uskupení, než je libanonská armáda. Zároveň je pro islamisty nejen vážnějším soupeřem, ale také mnohem lákavějším cílem.
Podle sunnitských džihádistů sice každý, kdo bojuje v národní armádě, je nepřítel, ale Hizballáh představuje otevřeně šíitskou organizaci. Z hlediska sunnitského extremismu je tedy příslušník Hizballáhu dvojnásobným nepřítelem.
Hizballáh navíc už delší dobu bojuje v Sýrii, nejdříve skrytě, nyní již otevřeně. Právě nasazení libanonských šíitských jednotek, vedle íránských poradců a dodávek zbraní, pravděpodobně zachránilo krk syrskému prezidentu Bašáru Asadovi.
Hizballáh tedy sice spasil svého předního spojence a zachoval cestu pro íránské zbraně, které donedávna používal zejména proti Izraeli, ale zároveň se nechal vtáhnout do velmi nebezpečné a vyčerpávající války.
Jak jsme v tomto pořadu konstatovali minulý pátek, Islámský stát získal nadvládu nad téměř celým syrsko-tureckým pohraničím. Bylo by tedy logické, pokud by se pokusil získat i přístup do Libanonu, ostatně jeho působní název, Islámský stát v Iráku a Levantě odkazuje na ambici vládnout i tomuto území.
Pomstít se přitom přední šíitské síle a odříznout syrského prezidenta Asada od její podpory by bylo zásadním strategickým cílem. Zatím však kolem Arsalu bojovali lidé z an-Nusry, síly, která částečně spolupracuje, ale částečně také konkuruje Islámskému státu.
Mezi tím se však může Libanon stát obětí tohoto tlaku i bez přímé intervence sunnitských extremistů. Libanon už od konce tamní občanské války z roku 1990 jen s obtížemi udržuje rovnovážný stav mezi zájmy šíitského Hizballáhu a dalšími silami, zejména sunnity, křesťany a drúzy, to za stálého vměšování mnoha dalších hráčů. Už příchod velkého množství uprchlíků ze Sýrie poposunul Libanon ještě blíže k okraji propasti.
Tamní tisk už zaznamenal mnohé incidenty, při kterých byli sunnitští uprchlíci napadáni šíity z náboženských důvodů. Na jiných místech, tam, kde pohromadě žijí jednotlivé náboženské a národní komunity, jako je Tripolis, se zas objevily ozbrojené střety.
Zároveň se ovšem tlak z vnějšku projevil i uvnitř komunit samotných. Umírněný vůdce libanonských sunnitů Saad Harírí má čím dál větší problém udržet klid ve svém táboře, přičemž část sunnitů vyjadřuje podporu džihádistům.
Paradoxně i Hizballáh má podobné potíže. Už jen proto, že v oblastech, kde měl dosud absolutní vládu, se objevily sebevražedné útoky páchané sunnity. Ty značně oslabily respekt, kterému se šíitské hnutí vybavené vlastní armádou těší a částečně odtud vyhnaly obchodní aktivity.
Hizballáh navíc část svých kapacit stále váže při bojích v Sýrii, což pro něj může mít dlouhodobé vážné důsledky, a to i z hlediska jeho postavení tváří v tvář libanonské veřejnosti, která se bude ptát, proč má existovat taková soukromá armáda uvnitř státu s vlastní armádou.
Tato křehká a evidentně se pomalu hroutící rovnováha by se pravděpodobně okamžitě rozložila, pokud by se Islámský stát dostal až za její hranice. Islámský stát by vlastně už jen tím slavil dvojnásobné vítězství a situaci by všichni museli vnímat jako předzvěst osudu Sýrie, a dokonce možná i Iráku.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
