Ani papež František, který mluví o čistě náboženském cíli své cesty, se nevyhne politizaci doslova všeho, co udělá, řekne, nebo jak se zatváří.
František zamíří nejprve do Jordánska, poté do Palestinské autonomie a nakonec teprve do Izraele – tedy v obráceném pořadí oproti předchozím papežským návštěvám, které nejdříve přistály v izraelském Tel Avivu a pak teprve jely dál. I tento detail je komentován a rozebírán.
Vatikán totiž patří k zemím, které Palestinskou autonomii uznávají za stát – nebo alespoň jako téměř stát. Příjezd samotného papeže tedy Palestinci logicky interpretují jako uznání své státnosti a František bude uvítán jako hlava státu přijíždějící do jiného státu. Kromě toho navštíví také uprchlický tábor, a i to lze chápat jako politické, nejen misionářské gesto.
Méně radosti Palestincům udělá skutečnost, že František v Izraeli navštíví hrob Theodora Herzla, jednoho ze zakladatelů sionismu. Ani tento papežův krok nelze vidět v čistě náboženském smyslu, nýbrž jako politický symbol. Vedle podpory palestinských aspirací tak František svou přítomností jakoby schválí i myšlenku židovského státu na Blízkém východě.
To je jistě o to výraznější, že mezinárodní izolace Izraele spíše roste, zatímco tendence Vatikánu vůči Izraeli je víceméně opačná. Z papežského stolce desítky let po vzniku Izraele ani nezazněl jeho název, natož aby byl Izrael uznán.
Ve hře byly jak teologické výhrady k židovské nadvládě nad křesťanskými svatými místy, tak i snaha Vatikánu neznepřátelit si blízkovýchodní státy s křesťanskými komunitami. Za Jana Pavla II. Vatikán Izrael uznal a od té doby se vztahy zlepšují. František je považován za vůči židům velmi přátelsky nakloněného muže.
Zatímco izraelská vláda může papeže vítat i jako posla jiného světa, proti papežským návštěvám židovských svatých míst tradičně vystupovali někteří ultraortodoxní židé. Nyní bude izraelská policie v pohotovosti spíše kvůli novému fenoménu radikální nacionalistické mládeže, která po zdech čmárá protikřesťanské nápisy a očekává se její další radikalizace.
Proslýchá se, že papeži Františkovi se na Blízký východ vlastně příliš nechtělo, a nechal se přemluvit, protože o jeho návštěvu stál Šimon Peres, izraelský prezident s mezinárodní autoritou, který za pár týdnů končí ve funkci a pravděpodobně po více než sedmdesáti letech i v politice jako takové.
Izrael je také paradoxně jedinou blízkovýchodní zemí, v níž počet křesťanů roste. V ostatních státech, zejména v Iráku, křesťané odcházejí nebo jsou předmětem násilností. Před sto lety tvořili křesťané asi pětinu blízkovýchodní populace, dnes je to pětkrát méně. Katolický patriarcha Jeruzaléma proto varuje před tím, aby se ze Svaté země nestal „duchovní Disneyland“, kde pro zahraniční poutníky zbydou jen kulisy kdysi slavné minulosti.
Jak jsme již uvedli, František se snaží udržet svou cestu v náboženské rovině a bere s sebou také své dva přátele, rabína Abrahama Skorku, s nímž dokonce vydal společnou knihu, jež vyšla i česky, - a imáma Omara Abúda z Argentinského islámského centra. Poselství dialogu a respektu tedy papež vyjadřuje i tímto bezprecedentním gestem.
Jedním z nejparadoxnějších aspektů papežovy cesty je, že nejede v první řadě usmiřovat křesťany s židy a muslimy, nebo muslimy a židy vzájemně, ale spíše vnést více souladu do vlastních, křesťanských řad. Cesta se koná přesně padesát let poté, co se papež Pavel VI. setkal s ortodoxním patriarchou Athenagorou. Vzájemně zrušili své exkomunikace a uvolnili tak spor trvající už od Velkého schizmatu z roku 1054.
Papež František však evidentně věří, že dobrá vůle má obrovskou moc. Po bezpečnostně jedné z nejžhavějších půd na světě nebude jezdit v obrněném voze, nýbrž v otevřeném automobilu a vydá se tak plně do rukou osudu – a policie.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
