Ani papež František, který mluví o čistě náboženském cíli své cesty, se nevyhne politizaci doslova všeho, co udělá, řekne, nebo jak se zatváří.

František zamíří nejprve do Jordánska, poté do Palestinské autonomie a nakonec teprve do Izraele – tedy v obráceném pořadí oproti předchozím papežským návštěvám, které nejdříve přistály v izraelském Tel Avivu a pak teprve jely dál. I tento detail je komentován a rozebírán. 

Vatikán totiž patří k zemím, které Palestinskou autonomii uznávají za stát – nebo alespoň jako téměř stát. Příjezd samotného papeže tedy Palestinci logicky interpretují jako uznání své státnosti a František bude uvítán jako hlava státu přijíždějící do jiného státu. Kromě toho navštíví také uprchlický tábor, a i to lze chápat jako politické, nejen misionářské gesto. 

Méně radosti Palestincům udělá skutečnost, že František v Izraeli navštíví hrob Theodora Herzla, jednoho ze zakladatelů sionismu. Ani tento papežův krok nelze vidět v čistě náboženském smyslu, nýbrž jako politický symbol. Vedle podpory palestinských aspirací tak František svou přítomností jakoby schválí i myšlenku židovského státu na Blízkém východě.