Jedním z důvodů je hlavně slabost irácké armády a vlády spíše než síla jejich protivníků. Spojené státy sice investovaly miliardy dolarů do výzbroje a výcviku armády nového Iráku, ale jak se ukázalo, tito vojáci vlastně ani nevědí, za co a proč by měli bojovat. Cítí se být příslušníky svého kmene, svého vyznání, nikoli však v první řadě občanem nadkonfesně definovaného státu.
Pohled na prchající válečníky, kteří sotva vystřelili, a poté přehlídka ukořistěné americké bojové techniky, kterou uspořádali islamisté, je jakýmsi symbolickým zúčtováním s velkou částí plánů Bílého domu i Pentagonu za mnoho let zpátky.
To souvisí také s politikou bagdádské vlády. Jejím předsedou byl zvolen v minulých volbách Núrí Málikí, i když těsným vítězem voleb byla strana Irakíja Ijáda Alávího. Zatímco Aláví a jeho strana nabízeli nový model soužití mezi sunnity a šíity, Málikí je považován zejména za šíitského nacionalistu a za nástroj Íránu.
Málikí mimo jiné prohospodařil to, co se podařilo dosáhnout kolem let 2006 až 2007, kdy se Američanům podařilo převést velkou část iráckých sunnitů od podpory Al Kajdy k podpoře centrální vlády.
Málikí se však nechoval konsensuálně, pomocí protiteroristických zákonů perzekvoval řadové sunnity i jejich představitele a zastavil platby sunnitským kmenům, které byly součástí dohod. Nyní je navíc irácká státní moc v rozkladu, Málikí není schopen sestavit po nedávných volbách vládu, a vzniklo tak mocenské vakuum.
Svou roli však hrála i schopnost Islámského státu v Iráku a Sýrii, jehož řady čítají podle různých odhadů od několika tisíc to patnácti tisíc aktivních bojovníků. Vůdce ISILu Abú Bakr Bagdádí dokázal využít zkušenosti ze syrského bojiště, kde se v posledních dvou letech pohyboval, zužitkovat také zázemí, které si tam vybudoval, a také chyby, které udělali jeho protivníci.
Na svou stranu získal nejen různé džihádisty z přesvědčení, včetně mnoha cizinců, ale i mnoho mladíků, kteří prostě chtějí něco zažít. Využil také nespokojenosti sunitských mas v Iráku, takže ti, kdo před sedmi lety sami vyháněli Al Kajdu, nyní jejího nástupce vítali nebo přinejmenším pasivně přihlíželi jeho návratu.
ISIL pravděpodobně také těží z toho, že nová irácká armáda a policie využila minimum z bývalých důstojníků Saddámovy doby. Mnohdy se jednalo o kvalitně vycvičené muže, kteří nyní dali své schopnosti k dispozici těm, kdo tvrdí, že bojují za sunnitskou svobodu proti šíitské vládě v Bagdádu.
Vliv vojenského myšlení je vidět i v tom, jak ISIL změnil svou taktiku z malých přepadů a sebevražedných atentátů na zcela nový způsob boje, který se více podobá armádnímu postupu. To mimo jiné vedlo k tomu, že oproti Al Kajdě, s níž je Bagdádí ve sporu, dokáže obsazovat a ovládat velká území.
Jak svědčí i název Bagdádího organizace, jde mu o vytvoření souvislého území, které by se podobalo státu, a to na obou stranách irácko-syrské hranice. Zahrnuje už teď území, na němž žijí miliony sunnitských Arabů, kteří shodou okolností také bojují se svými nesunnitskými vládami v Damašku a v Bagdádu.
Na tomto území se nachází nejen miliony lidí jakožto potenciálních plátců daně nebo zdrojů bojové síly, ale také syrské a irácké ropné vrty. Pokud se Bagdádímu podaří udržet svůj kvazi-chalífát pohromadě, vytvoří možná zcela nový fenomén islamistického celku spravovaného jako stát.
Je tu naděje, že irácká vláda s pomocí Kurdů a dalších spojenců ISIL porazí. Spoléhat se můžeme také ještě na to, že Bagdádího zradí stejná vlastnost, která mu umožnila emancipovat se od Al Kajdy a dostala ho na výsluní – totiž velké ambice a přílišná sebedůvěra.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
