Jan Fingerland: Tibetské vlajky aneb Za naši i jejich svobodu

10.03.2014 20:54

Uvidět tibetskou vlajku je mnohdy snazší než spatřit zástavu mnohem větších a vlivnějších zemí. Je zřejmé, že to souvisí s relativně novou tradicí vyvěšování tibetských vlajek. Má tento zvyk nějaký smysl? A je vůbec správný?

Jan Fingerland: Tibetské vlajky aneb Za naši i jejich svobodu
Foto: archiv
Popisek: Tibetská vlajka

Připomeňme, že Tibet je země se starou kulturou a velmi dlouhými a komplikovanými dějinami, které se často odehrávaly v úzkém propojení s Čínou. V letech 1912 až 1950 Tibet fungoval jako nezávislá monarchie. V říjnu 1950 Tibet znovu obsadili Číňané, tentokrát nikoli pod žlutou vlajkou císařů, ale rudou vlajkou komunismu. 

Tibeťané se ještě v roce 1959 pokusili povstat, ale byli vojensky rozdrceni, desetitisíce lidí zahynuly a dalajláma uprchl. Tibet se tehdy stal zřejmě definitivně součástí Čínské lidové republiky. Proč definitivně? Protože od té doby se do Tibetu přistěhovalo více Číňanů, než kolik je v zemi Tibeťanů, takže demograficky a kulturně jde dnes o jinou zemi. 

Právě na výročí zmíněného povstání, letos pětapadesáté, se vyvěšují vlajky v řadě zemí. Tato tradice sahá do první poloviny 90. let a postupně se ujala i u nás – letos se prý ke kampani přidá skoro šest stovek obcí, městských částí a dalších celků. Vlajky s tibetským sluncem vyvěšují také jednotlivci, firmy, a dokonce i základní školy. 

Jak se dívat na tuto kampaň? Lze jmenovat některé její sporné rysy. Cítíme například jakousi příchuť bezmyšlenkovitě přejaté globální módy, asi jako když k nám dorazilo slavení Valentýna nebo Halloween. Svou roli hrála i sympatická osobnost dalajlámy, Havlova přítele a charismatického muže, který propaguje nenásilí a vstřícný postoj ke každému živému tvoru. 

Vedle toho však také cítíme, že u řady lidí zapracovaly filmové představy o Tibetu, a rovněž i jakési morální pozérství střižené podle vzoru: „Vyber si jednu okupaci a předveď na ní sobě i jiným, jak jsi empatický!“ 

Je tu také otázka, proč právě Tibet. Budeme-li dostatečně dlouho číst noviny nebo sledovat televizi, uvědomíme se, že je několik málo médii nebo veřejností oblíbených konfliktů nebo genocid. Ty se postupně z různých důvodů dostaly do jakési první ligy, a navíc jsou často vnímány pomocí standardní šablony „nevinná slabá oběť“ versus „zlý silný agresor“. 

Jen v samotné Číně podobnému problému jako Tibeťané čelí třeba muslimští Ujguři, jejich osud je však mnohem méně známý a evidentně je pro média i vyvěšovače vlajek méně přitažlivý než ten tibetský. A proč také nebojovat za obyvatele Dárfúru, Západní Sahary, Balúčistánu nebo třeba za Kurdy? 

Na druhou stranu je správné se zeptat, zda není lepší než nedělat nic si mezi stovkami kolektivních tragédií vybrat alespoň jednu či dvě – a ty učinit předmětem zájmu. Změní ale něco na věci skutečnost, když někde někdo vyvěsí vlajku země, o níž možná ani neví, kde leží? 

Jak se zdá, i Peking považuje zájem věnovaný Tibetu za pro sebe nebezpečný, protože si velmi pečlivě všímá, kdo se o osud tohoto území zajímá a případně takový zájem i trestá. Zda se tím něco změnilo či ještě změní na osudu Tibeťanů, je však velmi těžké určit. 

Možná neméně důležitá je otázka, zda je vyvěšování tibetských vlajek nějak důležité pro nás samotné spíše než pro objekty naší péče. Zde je zvláště pro Čecha odpověď mnohem jednodušší. Copak si pořád dokola nestěžujeme, že nás v roce 1938 všichni zradili? V srpnu 1968 se několik Rusů nechalo na léta zavřít, aby ve zdánlivé beznaději uprostřed Brežněvovy Moskvy aspoň pár desítek vteřin demonstrovalo „Za naši i vaši svobodu“. Nám dnes nehrozí nic. 

Význam těchto činů se nám osvěžil v těchto dnech. Ministr zemědělství Jurečka sice sklidil před pár dny od některých publicistů posměch za vyvěšení ukrajinské vlajky, ale jeho gesto mělo svůj smysl – zejména v okamžiku, kdy si uvědomujeme, že tlak na ropné a jaderné Rusko nebo hrozba sankcemi mají asi podobnou šanci jako snaha vystrašit miliardovou Čínu. A kdy, jak se ukazuje, „historické nároky“ Ruska, podobně jako podobné nároky Číny, mají u některých novinářů či politiků překvapivý úspěch. Jak vidno, síla moci je pro slabé povahy neodolatelná. 

Nyní, když už není pravděpodobné, že západní vlády vyhlásí opravdu účinné sankce, je na každém občanovi, aby se alespoň symbolicky – a sám pro sebe a za sebe – postavil proti postoji, podle kterého se nedá dělat nic. Pak je opravdu možná lepší vyvěšovat vlajky – ať už tibetské nebo ukrajinské – a ubránit se přívalu nihilismu. A to i s tím rizikem, že bude stát v jedné skupině s milovníky politického kýče.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: rozhlas.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Zahradník: Integrovaný přístup k fondům EU - perspektivní způsob pro příští období

21:37 Petr Zahradník: Integrovaný přístup k fondům EU - perspektivní způsob pro příští období

Velmi zásadní téma představuje pro budoucí kohezní politiku i pro její využívání v rámci regionů Čes…