Úspěch u Ámirlí si na své konto mohou připsat i jiné jednotky než jen ty, které formálně spadají pod iráckou armádu. Proti sunnitským extremistům bojovali také šíitští dobrovolníci z řad iráckých šíitů, kurdské jednotky spadající pod Kurdskou regionální samosprávu a další uskupení.
Důležitý zvrat také představuje zapojení britských, francouzských a australských jednotek, které do postižené oblasti dopravovaly humanitární pomoc, na níž se podíleli třeba i Dánové a Chorvati. Ámirlí, osídlené převážně šíitskými Turkmeny, je vlastně relativně nedůležitá obec, v níž navíc její osvoboditelé našli mnohem méně ukrývajících se civilistů, než se čekalo.
Pro Islámský stát je to významná porážka, i když přísně vzato ne první, protože pravděpodobně byli donuceni ustoupit před přesilou už v oblasti Mosulské přehrady, o kterou svedli opakovaný boj s iráckými Kurdy a jejich spojenci z tureckého Kurdistánu.
Právě osvobození tři měsíce obléhaného Ámirlí představuje velmi viditelný úspěch, který může znamenat psychologický obrat a pozměnit dynamiku příštích bojů. Zároveň nikdo nemůže se stoprocentní jistotou tvrdit, že Islámský stát neudělal v Ámirlí jen taktický manévr.
Z hlediska dalšího vývoje však bude potřeba mnohem více takových vítězství, aby se Islámský stát po svém náhlém a rychlém postupu začal opět smršťovat. Zaprvé musí být udržena jednota jeho odpůrců. V koalici, která je slepena hlavně svým odporem k Islámskému státu, se nacházejí velmi rozdílné síly, které jinak nemají mnoho společných cílů.
Odhlédneme-li od velmi zvláštní mezinárodní konstelace, v níž se na jedné straně ocitají Američané, šíitský Hizballáh, Írán nebo marxistická Kurdská strana pracujících, považovaná za teroristickou organizaci, pak už jen samotná irácká scéna je snad až příliš pestrá.
Jsou to iráčtí Kurdové usilující o autonomii nebo i samostatnost. Dále jsou to regulérní jednotky irácké armády, kterou tehdejší premiér Málikí ještě v loni poslal právě proti iráckým Kurdům, aby je přinutil odstoupit od některých jejich požadavků. Dále jsou to šíitští dobrovolníci, kteří se s řadou umírněných sunnitů stranících vládě určitě neshodnou na tom, jak má vypadat příští Irák.
A budeme-li mluvit o samotném Ámirlí, pak stojí za zdůraznění, že šíitští Turkmeni, kteří zde čekali na svůj osud, se rozhodně nehodlají stát součástí nezávislého Kurdistánu, jak si ho představují iráčtí Kurdové. Případná účast tureckých Kurdů pak nebude po chuti skoro nikomu z ostatních, včetně Íránu, který jinak také za momentální prioritu považuje boj proti sunnitským džihádistům.
O svou jednotu se však musejí obávat i příslušníci Islámského státu. Jde totiž o relativně nesourodou koalici domácích a zahraničních sunnitských extremistů, nespokojených iráckých sunnitů a také bývalých příslušníků Saddámovy armády, kteří v novém Iráku nedostali šanci.
Pro jednotu Islámského státu se paradoxně krizovým faktorem může stát jak pokračování vítězných bitev, tak i stav, v němž začnou prohrávat. Obojí bude mít za následek, že se projeví to, jak rozdílné jsou dlouhodobé cíle jednotlivých složek.
Porážka Islámského státu u Ámirlí mohlo být vítězstvím, které je takticky důležité. Pokud má však Islámský stát být ohrožen na samotné existenci, což je jediný způsob, jak doopravdy odstranit jeho hrozbu, pak nejde o to porazit ho třeba i opakovaně na iráckém území, ale zasáhnout ho přímo v Sýrii.
Protože kořeny Islámského státu jsou nyní mnohem silněji zapouštěny právě tam a právě na syrském území jsou velitelské i logistické struktury.
A v neposlední řadě je to právě syrský konflikt, který dal Islámskému státu příležitost vyrůst, získat legitimitu v očích mnoha sunnitů, a jenž mu dal příležitost rekrutovat velké množství zahraničních bojovníků, včetně těch, kteří přišli z Evropy.
Islámský stát navíc není uskupením nezávisle operujících guerill ani volnou sítí jednotlivých buněk, jako je Al Kajda, ale relativně strukturovanou organizací, která se svým fungováním začíná podobat státním a armádním strukturám – se všemi slabostmi i přednostmi takového uspořádání.
Pokud má být poražena taková organizace, jako je Islámský stát, může se tak stát jen při nasazení masivní vojenské techniky, přinejmenším letecké, ale pravděpodobně také za pomocí dělostřelectva a tanků.
To může udělat jen vojensky silný stát, jako jsou Spojené státy, zapojené zatím jen velmi vlažně. Páteční Obamův „úřek“, při kterém přiznal, že „zatím žádnou strategii nemá“, není v tomto ohledu zrovna povzbudivý. Porážka islamistů u severoiráckého Ámirlí tedy není začátkem jejich konce, ale nanejvýš koncem začátku.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
